Nejdřív to vypadalo jako úleva

Když jsem jim dům ukazoval, byl jsem k nim otevřený. Řekl jsem jim, že je to starý dům, že v něm pořád zůstala spousta babiččiných věcí a že od toho čekám hlavně klid. Ne žádné návštěvy ve velkém, ne večírky, prostě slušné dočasné bydlení. Oni byli vděční, mluvili rozumně a na mě to tehdy působilo tak, že jsou rádi za pomoc a nechtějí dělat problémy. Sepsali jsme si jen jednoduchou dohodu na papír. Nebral jsem to jako klasický pronájem, spíš jako výpomoc mezi lidmi. I proto jsem to neřešil nějak přísně a nechal jim klíče. Hlavní pocit, se kterým jsem odjížděl, byla úleva. Měl jsem za to, že dům nebude přes zimu opuštěný a že jsem tím vyřešil věc, která mě do té doby dost zatěžovala.

První měsíce vypadaly docela dobře. Peníze poslali, jednou mi sami napsali, že opravili kapající kohoutek, a já si říkal, že jsem se nespletl. Jenže pak se to začalo pomalu měnit. Platby chodily později a později a když jsem navrhoval, že se tam zastavím, vždycky se to nějak odsunulo. Jednou byli prý v práci, podruhé nemocní, jindy se jim to nehodilo. Nechtěl jsem kvůli několika týdnům zpoždění hned dělat scénu, takže jsem si pořád říkal, že to ještě není nic zásadního. Dnes vím, že jsem měl zpozornět mnohem dřív, ale tehdy jsem to spíš omlouval tím, že se každý může dostat do složitějšího období.

Varování, které jsem nechtěl vidět

Na jaře mi začala volat sousedka častěji. Říkala, že se u domu střídají další lidé a že na dvoře přibývá nepořádek. To už se mi nelíbilo, tak jsem tam dvakrát zajel. V obou případech to působilo, že je někdo uvnitř, ale nikdo mi neotevřel. Když jsem jim potom volal, tvrdili, že zrovna doma nebyli. V tu chvíli mi začalo docházet, že nad vlastním domem přestávám mít jakoukoli kontrolu. Jenže ani tehdy jsem to neřešil rázně. Pořád jsem si opakoval, že to zkusím po dobrém, že si s nimi normálně sednu a domluvíme se. Asi jsem si nechtěl připustit, že jsem tu situaci podcenil už na začátku.

Definitivně mě probral až dopis kvůli nedoplatku za energie. Ta částka byla výrazně vyšší, než by dávalo smysl, a mně bylo jasné, že už to nemůžu dál odkládat. Vzal jsem si v práci volno a jel tam s tím, že je konečně zastihnu a řeknu jim, že se mají vystěhovat. Když jsem přijel, branka byla dokořán a vchodové dveře jen přivřené. To mi přišlo hned zvláštní. Několikrát jsem se ozval, ale nikdo nereagoval, tak jsem vešel aspoň do chodby. A tam jsem zjistil, že uvnitř není ten pár, kterému jsem dům svěřil, ale tři úplně cizí lidé, které jsem v životě neviděl.

Uvnitř už bylo všechno jinak

Stačilo pár vteřin a bylo mi jasné, že je to mnohem horší, než jsem si myslel. Uvnitř byl zápach, babiččiny věci byly rozházené a část vybavení chyběla nebo byla rozbitá. Zeptal jsem se, kde jsou ti dva, co tam původně bydleli, ale nic použitelného jsem se nedozvěděl. Jeden z těch lidí mi jen řekl, že o ničem neví, a dal mi najevo, ať odejdu. Byl jsem tam sám, oni byli podráždění a začali se ke mně přibližovat, takže jsem radši vyšel ven na dvůr. Tam už mi došlo, že tohle sám nevyřeším, a zavolal jsem policii.

Když policie přijela, z toho, co se na místě postupně ukázalo, to vypadalo, že ten původní pár už tam nějakou dobu nebydlí a dům mezitím přenechal dalším lidem. S policisty jsem prošel, co je viditelně poškozené a co chybí, a mně u toho bylo hlavně trapně. Pořád jsem si v hlavě přehrával, jak lehce jsem to celé pustil z ruky jen proto, že jsem to od začátku bral jako laskavost a nechtěl být přísný. Ten den jsem po dlouhé době prošel dům opravdu celý a skoro jsem ho nepoznával. Pak už jsem začal řešit zabezpečení, výměnu zámků, sepsání škody a všechno další, co s tím souviselo. Nejhorší na tom pro mě ale nebylo ani to, co bylo zničené. Spíš ten pocit, že jsem cizím lidem předal místo, které pro mě mělo osobní hodnotu, a dlouho jsem si namlouval, že se nic vážného neděje.

Článek Zdědil jsem dům po babičce a nechal v něm bydlet cizí lidi. Po roce jsem vešel dovnitř a volal policii se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

Trh s nemovitostmi se vyvíjí

Trh s nemovitostmi může být velmi vrtkavý. Jen v roce 2022 ceny za pronájem meziročně narostly o 5–22 %, uvádí web StálýNájem. Největší zájem je o byty v dobrém stavu, s plnou občanskou vybaveností a ideálně v blízkosti centra města, případně se snadnou dostupností.

Průměrný index nájemného se rok od roku mění. Nejvyšší hodnoty dosáhl v roce 2019, kdy bylo potřeba za byt o standardní velikosti 60 m² zaplatit 39,07 % průměrné hrubé mzdy, informuje web Toplak. Polská žena pronajímá nemovitostí hned několik a nikdy neměla s nájemníky problém. Dle potřeby vše vyřešila ke spokojenosti obou stran. Napálila se jednou, ale zato řádně, a to když svěřila byt mladé polské rodině.

Lidé jsou různí

Většinou se lidé snaží chovat slušně a šetrně, obzvláště pak k věcem, které jim neříkají pane. Neplatí to ovšem zdaleka o každém jedinci či skupině. „Pronajímáme si s přítelem byt, ale beru to jako svůj domov, a tak by mě nenapadlo jej ničit,“ napsala slečna Iveta L. z Kutné Hory. Polská žena pronajala byt rodině se 3 malými chlapci. V tu chvíli netušila, že tohoto rozhodnutí bude poměrně brzy opravdu hluboce litovat. Rodina byt úplně zdevastovala.

iZdroj fotografie: Piqsels

Vyrvané panty dveří, všudypřítomný nepořádek, rozbité dlaždice a mnoho dalších závad. Tak vypadal byt poté, co jej žena opět uviděla. Bohužel rodina s ní nechtěla komunikovat, naopak reagovala pouze výhrůžkami. Ženu nejvíce zarazily rozbité lahve a poničené fotografie. S důvodným podezřením na nevyhovující prostředí pro výchovu dětí zavolala policii, která se případem nyní zabývá. Devastace bytu bohužel bývá poměrně častá, jak psal i DámskýDeník.

Článek Pronajala byt 5členné rodině, a když si ho přebírala zpět, chtělo se jí brečet. Zdevastované bydlení byl ale jen začátek noční můry se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.

V pronajatém domě žila přes 20 let

Pětasedmdesátiletá Jane si před více než 20 lety našla v australských novinách svůj vysněný domov. Domluvila si tedy schůzku s pronajímatelem, který s ní poté sepsal nájemní smlouvu. Dohodli se, že žena bude platit nájem ve výši 200 dolarů týdně, což v přepočtu dělá necelých 20 tisíc korun měsíčně. Za celá léta majitel cenu nezvýšil. Pro Jane byl tento muž velmi dobrý a milý pronajímatel. Jak se později ukázalo, také velmi bohatý.

Dům, jejž Jane obývala, měl velkou prázdnou zahradu. Tu si žena postupem času přeměnila v nádherné místo plné různých rostlin, jež nemovitosti dodaly tu pravou venkovskou atmosféru a říz. Byla s majitelem Johnem domluvená, že si zde může udělat vše podle sebe, což se jí velmi líbilo. Za ta léta si tak dům a zahradu přetvořila k obrazu svému. Stejně jako muž, který zdědil farmu a o jehož povedené rekonstrukci jsme se na DámskémDeníku již zmiňovali.

Majitel ji svým oznámením naprosto šokoval

Jane zde žila spokojeným životem. Jednoho dne ji ale majitel naprosto šokoval. Zatelefonoval jí jeho právník, aby jí sdělil, že dům, ve kterém žena přes dvacet let žila v podnájmu, přepisuje na ni. To bylo, jak uvádí i web DailyMail, šest měsíců před jeho smrtí. John Perret, lékárník a velmi movitý majitel nemovitosti, zemřel ve věku 86 let. Žil sám, neměl blízkou rodinu, a tak se rozhodl dům přenechat Jane, která v něm přes 20 let žila. Téměř 20 milionů korun poté věnoval nemocnici.

Šťastná žena tomu zprvu nemohla uvěřit. Byla ale šťastná, že již nebude muset platit nájem. Díky tomu mohla odejít do zaslouženého důchodu. Její štěstí bylo zdokumentováno a později zveřejněno na YouTube, kde má již přes půl milionů zhlédnutí. Jak sama žena uvedla, Johnovo rozhodnutí jí naprosto změnilo život a nikdy mu nepřestane být vděčná.

Článek 20 let si pronajímala dům a starala se o něj, jako by jí patřil. Teď jí dal majitel nabídku, která se neodmítá se nejdříve objevil na DámskýDeník.cz.