Na džíny za 50 bonů se stály fronty, přestože přijít k tuzexovým poukázkám znamenalo obchodovat s veksláky

Pokud jste před sametovým listopadem chtěli značkové džíny nebo magneťák, v podstatě jedinou možností, kde se dalo luxusnější zboží koupit, byl Tuzex. Pro mladší generace to bude zřejmě obtížně pochopitelné, ale v tomto obchodě se nedalo nic pořídit za peníze, nýbrž za platební poukázky, kterým se říkalo bony. Když jste neměli tetičku v zahraničí, která by vám poslala valuty, přijít k bonům se dalo jen pokoutně u podivně vyhlížejících mladíků v kožených bundách.

Obchod pro vyvolené se otevřel v roce 1957

Černý prodej s tuzexovými odběrovými poukázkami kvetl. Veksláci totiž byli snadno dostupní. Dali se zastihnout téměř kdykoliv. I když mrzlo nebo pršelo, stepovali poblíž Tuzexů, kterých v celém Československu bylo nakonec jen 170. „Bony, nechcete bony?“ se stalo proslulou hláškou, která se objevila i v kultovním filmu Bony a klid. Obchod pro vyvolené a cizince se díky černému trhu s poukázkami a vekslákům rázem stal dostupným i široké veřejnosti. První Tuzex byl otevřen 1. července 1957 v Praze.

Oficiálně se bony, které vznikly při měnové reformě v roce 1953, daly směnit jen za valuty. K cizím měnám ale drtivá většina obyvatel socialistické země neměla přístup. Mohla si je obstarat jen na černém trhu. Od veksláků se tuzexové poukázky daly pořídit za zhruba 5 až 6 korun za kus. Jejich hodnota se pohybovala v rozpětí od půl až po sto bonů. Na džíny se v Tuzexech stály dlouhé fronty a vyšly na 40 až 100 bonů. Na kazeťák bylo třeba 70 bonů a na vůz Škoda 105 zhruba 7 000 bonů.

S bony veksloval i kmotr Mrázek

Z počátku platily bony jen tři měsíce. Tehdejší československá komunistická garnitura potřebovala, aby se obchod otáčel a zákazníci rychle bony utráceli nebo je nevýhodně vyměnili za koruny. V roce 1960 se platnost tuzexových poukázek prodloužila na půl roku, v roce 1981 na rok a u nižších hodnot se přestala sledovat. Veksláci sháněli bony od zahraničních studentů a návštěvníků nebo od lidí, kteří pracovali v cizině. S vysokým ziskem je pak přeprodávali běžným občanům.

iZdroj fotografie: Lukáš Řezník / Creative Commons / CC BY-SA

Zajímavostí je, že komunistický režim veksláctví potíral jen naoko a soustřeďoval se jen na malé ryby, přestože šlo o trestnou činnost. Kšeftaře s bony využíval k získávání informací o diplomatech i cizincích a držel nad některými ochrannou ruku. Díky podplácení vlivných komunistů, vazbám na diplomaty, policisty i lidi z rozvědky stoupala tehdy i hvězda kmotra Františka Mrázka. S pádem režimu ale nic neskončilo, naopak. V divokém porevolučním podsvětí v devadesátých letech byli veksláci jako doma.