Se smrtí svého 6měsíčního syna se stále nemůže vyrovnat: „Můj malý andílek statečně bojoval až do konce,“ popisuje čtenářka

Největší bolestí pro rodiče je vidět své dítě trpět. Pokud mu lze pomoci, je to ta lepší varianta. Avšak pokud dítě trpí, ať už fyzickou, či psychickou bolestí, a jeho blízcí mu nemohou nijak pomoci, ten pocit je pro mnohé naprosto zničující. Životní cesty jsou nevyzpytatelné a nejhorší je, když život malého miminka zasáhne vážná nemoc. Pokud se jej navíc nepodaří vyléčit, je to pro jeho rodiče obrovská rána, která se nikdy, ani postupem času, nezahojí. A přesně takové trápení zažila Agáta Soklová, která do redakce poslala velmi dojemný dopis.

Žili spokojený a šťastný život

Paní Soklová svého manžela potkala již na střední škole. Jejich velmi dobré přátelství postupně přešlo v milostný vztah. Ze začátku to ani jeden z nich nebral vážně, protože si mysleli, že by jim školní láska jistě dlouho nevydržela. To se také stalo při nástupu na vysokou školu, protože šel každý do jiného města, co byla vzdálena prakticky přes celou republiku. Stále však zůstávali v kontaktu, i když ne v tak častém.

iZdroj fotografie: Pexels

To, že jsou spřízněné duše a prostě k sobě patří, poznali až po dostudování univerzit. Náhoda tomu chtěla, že se přestěhovali do stejného města a začali pracovat ve stejné firmě. To byl jasný signál k obnovení jejich vztahu. Po několika letech společného soužití se vzali a narodila se jim dcera Eliška. Byli velmi šťastní a užívali si každou společnou chvíli. Po třech letech paní Soklová znovu otěhotněla. Celá rodina se na nový přírůstek těšila, především malá Eliška se nemohla dočkat malého sourozence.

Testy odhalily leukémii

Měsíce plynuly a blížil se termín porodu. Vše bylo nachystáno, takže rodinu den D nepřekvapil a manželům se narodil krásný syn Oliver. Když ho jeho malá sestřička poprvé spatřila, dojetím plakala a neustále jej hladila. Těšila se, jak bude mamince s péčí o bratříčka pomáhat a jak si budou společně hrát, až trošku povyroste. Jenže jejich rodinné štěstí zasáhla obrovská rána. Z novorozeneckých testů lékaři zjistili, že právě narozený chlapeček trpí leukémií.

„Můj malý hrdina bojoval s touto zákeřnou nemocí velmi odhodlaně, ale bohužel nebyl dost silný. Po šesti měsících svůj boj prohrál. Díky němu jsem změnila pohled na život. Díky němu jsem zjistila, jak moc rodiny ostatních nemocných dětí trpí a jak moc jsou silné. Můj malý hrdina ze mě udělal lepšího člověka. Nyní je Oliverek hvězdou na nebi, andílek, který na nás dohlíží. Mám dvě děti, jedno na zemi a jedno na nebi. Tímto bych chtěla uctít jeho památku,“ napsala v dojemném dopise paní Soklová.

Ani čas bolest nesníží

Od té doby tato statečná žena propaguje dárcovství kostní dřeně, sdílí příspěvky o této vážné nemoci, aby se dostala mnohem více do povědomí lidí. Jak sama říká, je úžasné, že se najdou lidé, kteří jsou ochotni podstoupit darování kostní dřeně, protože tím dokáží pomoci třeba i takto maličkým dětem a dát jim šanci přežít. Její syn bohužel to štěstí neměl. Jak paní napsala, nikdy nezapomene na smutné oči dětí a rodičů, které měla možnost potkat na dětské onkologii.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Přestože od této tragické události uběhl již rok, bolest paní Soklové je stále stejná. Jediné, co ji drží nad vodou, je vědomí, že doma má zdravou a krásnou dceru a milujícího manžela. Navzájem jsou si velkou oporou při zvládání této těžké situace. Již navždy bude mít ve svém srdci prázdné místo, které se nikdy nezaplní. „Mělo to tak asi být. Věřím, že na mě můj malý andílek čeká. Těším se, až se znovu shledáme,“ ukončila těmito slovy svůj dopis paní Soklová.