Děti na mě nemají čas, jsem jim jenom na obtíž. Příběh dnešního uspěchaného světa pohledem našich rodičů

Tento smutný příběh nám do redakce zaslala naše čtenářka. Její potomci na ni nemají čas, přestože ona se jim s láskou věnovala celé jejich dětství.

Smutná seniorka i Zdroj fotografie: Depositphotos
                   

Před několika dny nám na redakční e-mail přišel příběh paní Pavlíny Jiříčkové, která pochází z Karlovarského kraje. Je nešťastná z toho, jak málo času s ní tráví její dospělé děti. Žije sama, její manžel zemřel před několika lety a ona se od té doby cítí opuštěně. Má pocit, jako by svým dvěma milovaným dětem, synovi Liborovi a dceři Ivetě, už byla jen na obtíž.

Chtěla pro ně to nejlepší

„Když byly moje děti malé, vždy jsem se snažila, aby na mě nepoznaly, že mi zrovna není nejlíp. Nikdy jsem nechtěla, aby věděly, že už nezůstává moc peněz do další výplaty, nebo aby cítily, že jsem ve stresu z práce,“ vyprávěla paní Jiříčková v e-mailu. „Ani teď je nechci zatěžovat svými problémy nebo jim být na obtíž, ale přesto se tak cítím.“

Bydlí blízko u sebe

Pocity osamělosti se u paní Jiříčkové začaly poprvé objevovat po smrti jejího manžela. Zůstala sama v rodinném domku na okraji města, zatímco její děti se odstěhovaly do města okresního, kde obě bydlí se svými rodinami. Nemají to tak daleko, přesto svou matku často nenavštěvují. Paní Jiříčková přitom smutně poznamenala, že trávit chvíle s vnoučaty miluje a i jim se u ní líbí.

Nikdy jí nezavolají

Vždy, když Liborovi nebo Ivetě zavolá, cítí se, jako by je obtěžovala. Často se prý stává, že potřebuje drobnou pomoc s opravami na domě nebo jen s nákupem, jelikož nemá k dispozici auto a doprava je pro ni tím pádem složitá. Děti jí většinou pomohou, ale údajně se netváří příliš nadšeně. Nejvíc ji mrzí, že se nikdy neozvou samy od sebe, že si nikdy nechtějí jen tak popovídat, jako by na ni zapomněly.

stará smutná paní u okna iZdroj fotografie: Depositphotos

Jediné, na čem záleží

„Když člověk zestárne, tak mu dojde, že jediné, na čem v životě záleží, je rodina. Moc si přeju, aby to Liborovi a Ivetě došlo, protože já se tím teď velmi trápím. Každý den na ně i na moje vnoučata myslím a doufám, že za mnou někdy zase přijedou nebo mi jen tak zavolají,“ dokončila paní Jiříčková svůj neveselý příběh. O další ze čtenářek, která trpí samotou, jsme na DámskémDeníku psali nedávno. Ta si na ni ale bohužel zvykla natolik, že se u ní rozvinula sociální fobie.

Jaký máte názor na tento příběh?

Zdroj:
Diskuze Vstoupit do diskuze
146 lidí právě čte
Zobrazit další články