Zdánlivě nevinné hromadění věcí se časem může změnit v posedlost. Vyprávět by o tom mohla čtenářka DámskéhoDeníku devětaosmdesátiletá Marie P. z Českých Budějovic. Od mládí sbírala nejrůznější předměty a nezáleželo jí na tom, zda jsou hodnotné nebo nějak užitečné. Schovávala si dárky, které dostala od blízkých, a domů si občas přinesla i nějaký ten skvost, který našla na ulici. „Vlastně jsem nikdy nic nevyhodila, ale teď mi kvůli tomu dcera nadává,“ napsala nám do redakce.

Vše vyšlo najevo, když seniorka onemocněla

S přibývajícími roky se totiž její sběratelská vášeň prohloubila do úctyhodných rozměrů. „Domů jsem si začala nosit stále víc věcí. I těch, které jsem našla na ulici nebo u popelnic. Lidé plýtvají a zbavují se i věcí, které fungují. Bylo mi líto nechat je tam jen tak ležet,“ svěřila se paní Marie. Její dům se postupně začal měnit ve smetiště. Do některých místností se dalo sotva projít.

Sousedé ji varovali, aby nevstupovala do bytu staré paní. Když to udělala, naskytl se jí pohled na velký nepořádek

O tom, že hromadění nepotřebných věcí přerostlo seniorce přes hlavu, neměla její rodina ponětí, protože ji navštěvovala jen velmi málo. Vše začalo vycházet najevo, když se paní Marie musela kvůli zdravotním problémům přestěhovat k dceři. „Zlomila jsem si nohu a dcera se o mě starala. Když se vrátila z mého domu, kam mi jela pro věci, byla rozčílená. Křičela na mě, že žiju v prasečím chlívku,“ postěžovala si paní Marie.

Souhlasila s tím, že se odpad vyklidí

Dcera nedokázala pochopit, jak během relativně krátké doby se její matce podařilo udělat z rodinného domu skládku. „Říkala mi, že musíme ten nepořádek vyklidit. Že je tam obrovský zápach a je to i zdraví nebezpečné. Že tam mohou být škodlivé bakterie. Všechno jsem ale omývala, když jsem si to přinesla domů,“ vysvětluje paní Marie. Když se dala zdravotně dohromady, tak jí dcera s manželem pomohli se přestěhovat. Měli ale podmínku, že odpadky se vyhodí.

iZdroj fotografie: Freepik

Paní Marie s tím souhlasila, protože se sama za svou slabost stydí, ale chtěla mít vyklízení pod kontrolou. Když na něj ale došlo, drhlo to. „Chtěli mi vyhodit i to, co jsem potřebovala. Hádali jsme se, plakala jsem a prosila je, ať mi ty věci nechají. Bylo to strašné. Mám pocit, že dcera jen čeká, až umřu, aby zdědila barák. Tak si tady budu zatím žít v prasečím chlívku, jak ona říká, a jí do toho nic není,“ napsala v závěru svého dopisu paní Marie.