Pavel poletí do Ankary sám, Babiš jiným letadlem. Spor o NATO summit už není o protokolu, ale o moc

8. dubna letošního roku odeslal Petr Pavel dopis Andreji Babišovi. Oznámil v něm, že se hodlá zúčastnit summitu NATO v Ankaře a vést českou delegaci, tak jako na devatenácti z dvaceti předchozích summitů Aliance, jichž se Česko účastnilo. Odpovědí nebyl souhlas ani kompromis. Vláda o osm dní později schválila let armádního speciálu pro premiéra, ministra zahraničí Petra Macinku a ministra obrany Jaromíra Zůnu. Prezident na seznamu pasažérů chyběl. Co následovalo, přerostlo z logistické tahanice v ústavní spor, který bude mít důsledky daleko za hranicemi jednoho summitu.

Od dopisu k žalobě: tři měsíce eskalace

Časová osa konfliktu je hustá. Pavel svůj nárok vznesl 8. dubna. Vláda 16. dubna potvrdila vlastní letový plán bez něj. Hrad podle dosavadních veřejných informací žádal o zařazení prezidenta do delegace i o letadlo opakovaně, bez odezvy. 22. června vláda usnesením formálně stanovila Babiše jako vedoucího delegace a přidělila mu obě klíčové části summitového programu, neformální večeři lídrů i oficiální jednání Severoatlantické rady.

O dva dny později zasáhl Ústavní soud. Předběžným opatřením ve věci Pl. ÚS 16/26 přikázal vládě a ministerstvu zahraničí, aby prezidenta do delegace zařadily a zajistily mu akreditaci. Soud výslovně odkázal na „ustálenou a dlouhodobou praxi“ účasti hlavy státu na summitech NATO. Zároveň ale zdůraznil, že meritorně rozhodnout před summitem 7. a 8. července by v časové tísni nebylo odpovědné. Předběžné opatření je jednorázová záplata. Trhlina zůstává.

Dva stoly, dva výklady ústavy

Jádro sporu se dá shrnout jednou otázkou: pokud je v české delegaci prezident, je automaticky v jejím čele? Pavel říká ano, hlava státu zastupuje stát navenek a její přítomnost v delegaci z ní činí vedoucího. Vláda říká ne, o složení a vedení delegace rozhoduje kabinet, který nese odpovědnost za zahraniční politiku.

Praktické důsledky jsou konkrétní. Vláda trvá na tom, že Babiš povede obě summitová jednání. Hrad navrhl kompromis: prezident by šel na neformální večeři lídrů, kde se podle Macinky odehrává nejdůležitější část osobní diplomacie, a premiér by vedl následující zasedání Rady. Vláda ani ministr zahraničí na nabídku podle Hradu nereagovali.

Macinka mezitím veřejně argumentoval „protichůdnými postoji“ prezidenta a vlády a zpochybnil, že by společná přítomnost obou delegaci posilovala. Zmínil i bezpečnostní pravidlo, podle nějž nemají cestovat dva nejvyšší představitelé jedné země v jednom letounu. Výsledek: dvě letadla, dva programy, jeden stát.

Co je v sázce v Ankaře

Summit NATO v Ankaře není rutinní schůzka. Na stole leží tři politicky nejcitlivější okruhy: obranné investice po loňském haagském závazku, budoucnost obranného průmyslu a pokračující podpora Ukrajiny. Česko má v každém z nich co vysvětlovat. Letošní obranné výdaje činí podle ministerstva obrany 184,7 miliardy korun včetně mimorezortních kapitol; Pavel opakovaně tvrdí, že to stále nedosahuje aliančního minima. Roční politický závazek vojenské pomoci Ukrajině se pohybuje kolem 6,4 miliardy korun.

Kdo bude tato čísla a závazky prezentovat spojencům, není akademická otázka. V květnu vedl Pavel českou delegaci na summitu Bukurešťské devítky, který sloužil jako přímá příprava na Ankaru. Pro Hrad je to argument kontinuity. Pro vládu je to precedent, který chce zlomit.

Srovnání s ostatními členy Aliance ukazuje, že neexistuje jednotný model. Na loňském summitu v Haagu reprezentoval Německo kancléř Friedrich Merz, Polsko prezident Andrzej Duda. Výjimečné není to, že někde jede premiér a jinde hlava státu. Výjimečné je, že se o to stejná země soudí pět dní před akreditační uzávěrkou.

Precedent, který přežije Ankaru

Pavel sám spor rámuje jako obranu budoucích pravomocí hlavy státu, ne jako boj o jedno konkrétní křeslo. 29. června v novém vyjádření uvedl, že vláda postupuje v rozporu s předběžným opatřením Ústavního soudu, a znovu nabídl rozdělení rolí. Odpověď nepřišla.

K 1. červenci má Pavel dílčí právní výhru: soud mu zajistil účast a akreditaci. Vláda si ale drží organizační páky: Babiš zůstává vedoucím delegace, kontroluje program i pořadí vystoupení. Skutečný precedent vznikne až z meritorního rozhodnutí Ústavního soudu v řízení Pl. ÚS 16/26, kde prezident žádá, aby soud jednou provždy určil, kdo je příslušný rozhodovat o účasti hlavy státu na vrcholných summitech.

7. července přistanou v Ankaře dvě česká letadla. Spojenci u stolu uvidí jednu vlajku, ale dvě verze toho, kdo za ní mluví. Pro Alianci to bude poznámka pod čarou. Pro český ústavní systém to může být zlom, po kterém už žádný prezident a žádný premiér nebudou moci předstírat, že pravidla hry jsou jasná.