„Žila jsem pro rodinu, ale ta se na mě vykašlala. Teď kvůli ní nemám nic –⁠ ani přátele,“ zoufá si důchodkyně

Myslela si, že když pomůže rodině, všichni budou šťastní. Dnes už ale ví, že její oběť nestála za to. Snaží se proto varovat ostatní, aby se nedopustili stejného omylu jako ona.

i Zdroj fotografie: Depositphotos
                   

Nedávno k nám do redakce dorazil smutný příběh 81leté paní Heleny Přibylové z Kladna. Cítí se osaměle a chtěla se podělit o své trápení s našimi čtenáři, aby pomohla ostatním lidem předejít situaci, do které se sama dostala. Paní Helena žije sama, svých přátel se vzdala kvůli své rodině. Dnes už ale ví, že to byla veliká chyba.

Vzala na sebe těžké břemeno

Helenin manžel onemocněl rakovinou, když jejich děti ještě studovaly střední školu. Vzhledem k tomu, že matka nechtěla, aby děti měly i jiné starosti, než je škola, vzala na sebe veškerou péči o otce. To v dnešní době shledává jako chybu číslo 1. Opustila práci a zůstala doma s manželem. Účel to však splnilo. Děti vystudovaly na výbornou a obě vyrazily pokračovat ve vzdělávání do hlavního města.

Helena přestala společensky žít. Jakmile je doma rakovina, není nic jiného. Přátelé zmizeli z jejího života. Přestala je zvát k sobě domů a oni nakonec udělali totéž. Ještě chvíli občas docházela do práce, kde měla své studenty, a práce učitelky ji naplňovala. Děti se vracely domů jen na prázdniny. Nezatěžovala je péčí o nemocného otce, myslela jen na jejich blaho. Nedocházelo jí však, že ona sama nemůže pořádně dýchat.

Začala se znovu vracet k životu

Otec zemřel po 6 letech nemoci. Ačkoli to paní Helena nechtěla příliš přiznat, ulevilo se jí. Roky se starala o těžce nemocného, sama byla vysílená. Pracovala ve škole, děti získaly diplomy a usadily se se svými novými rodinami. Dařilo se jim, to bylo pro paní Helenu to nejdůležitější. Ani jí tolik nevadilo, že je sama. Vše se ale změnilo, když její dcera porodila dvojčata.

„Ozvala se mi a požádala mě, zdali bych nemohla odejít do předčasného důchodu, abych jí pomohla s dětmi,“ uvedla paní Helena. Odehrávalo se v ní veliké dilema. Bála se, že se dcera urazí, pokud odmítne. Milovanou práci se jí opouštět nechtělo. Nakonec však souhlasila. Žila s rodinou své dcery dlouhé 3 roky, pomáhala s dětmi a hlídala, když mladí rodiče chtěli vyrazit na dovolenou. Po čase usoudila, že je čas vrátit se do svého domu, i když prázdného.

Osvojila si psa z útulku

Nyní paní Helena žije úplně sama se psem Bobíkem, kterého si osvojila z útulku. Chodí s ním na procházky, důchod má malý, protože z práce odešla předčasně, a jediný člověk, se kterým mluví, je prodavačka. Děti ji navštěvují jen sporadicky, mají plány se svými rodinami a o prázdninách podnikají různé výlety.

Sice tvrdí, že za nimi paní Helena může kdykoli přijet, ale ona ví, že na ni stejně nebudou mít čas. „Hodnotím svůj život a vím, že jsem udělala mnoho chyb, brala jsem si toho na svá bedra příliš. Žila jsem pro všechny, ale nikdo nechtěl žít pro mě,“ zakončuje paní Helena svůj dopis smutnými slovy.

Jak byste se v Helenině situaci zachovali vy?

Diskuze Vstoupit do diskuze
69 lidí právě čte
Autor článku

Radka Dobešová

Zobrazit další články