Dala matku do pečovatelského domu, teď ji při návstěvě ani nepoznává: „Nevím, jestli jsem udělala správnou věc“

Paní Alžběta J. zaslala do redakce dopis, ve kterém popisuje svůj životní příběh. V letošním roce se rozhodla umístit svou starou matku do pečovatelského domu, těšila se, že zase začne žít a užívat si života, ale bohužel tomu tak není. Cítí se hrozně, nejraději by měla mámu zase u sebe. Neví, zda jsou tyto myšlenky v pořádku, a žádá o radu ostatní, kteří jsou v podobné situaci.

Začala se o matku naplno starat

Paní Alžběta je knihovnice v důchodu. Celý život pracovala v knihovně na malém městě, kde bydlela ona i její matka. Svou práci milovala a zasvětila jí prakticky celý život. Byla svobodná, sňatek s bývalým manželem byl pouze z rozumu, takže jejich manželství netrvalo dlouho, brala to jako jeden velký omyl. Po rozvodu se přestěhovala k matce, která byla vždycky velmi přísná, náročná a zásadová. Postupem času se paní Alžbětě podařilo pořídit si malý byt v krásné čtvrti plné zeleně.

Ve volném čase s kamarády občas chodívala ven, do kina nebo divadla. Neděle pak trávila s maminkou a navštěvovala ji často i přes týden. Když onemocněla, docházela za ní každý den, až se rozhodla se k ní znovu přestěhovat. Jakmile její matka potřebovala větší péči, odešla paní Alžběta do důchodu a stala se její čtyřiadvacetihodinovou chůvou. Její máma však začala být dementní, přestala chodit, používala pleny a bývala agresivní.

Má výčitky a neví, zda se rozhodla správně

Jejich den měl pevný režim počínaje ranní toaletou, snídaní, poté posadila matku v invalidním vozíku na balkon nebo před televizi, následoval odpolední spánek, zase televize, záchod a spánek. Až poté měla paní Alžběta čas pro sebe, který většinou trávila čtením knih. Časem však přestala péči o matku zvládat, proto jí lékař doporučil, aby zažádala o místo v pečovatelském domě. Učinila tak, protože už nemohla dál snášet matčinu agresivitu a křik. V noci si matka dokonce sundávala plenu a jejím obsahem špinila sebe i postel. Pro paní Alžbětu to bylo velmi náročné.

Proto když se uvolnilo místo v pečovatelském domě, ulevilo se jí. Když přišel den matčina odjezdu, na který paní Alžběta tak dlouho čekala, místo radosti ji zachvátil smutek. Od té doby netuší, co dělat ve volném čase, jak dál žít. Cítí se provinile a neví, zda udělala správnou věc. Nejraději by za maminkou odjela, ale ona už ji stejně nepoznává. Nemusí tam být každý den. Navíc je tam o ni dobře postaráno. „Je normální, co prožívám? Ráda bych slyšela zkušenosti ostatních ve stejné nebo podobné situaci. Spraví se to a začnu zase normálně žít?“ žádá o rady paní Alžběta.