„Nejdřív mi děkoval, že se o jeho tátu starám. Teď po mně chce ještě peníze,“ vypráví žena

Čtenářka Jiřina ve svém dopise zaslaném do redakce popisuje, jak zlí a chamtiví lidé dokáží být. Svěřila se se svým životním příběhem, protože již kolem sebe nemá moc přátel, navíc by tak ráda varovala ostatní, aby nedopadli tak zle, jako ona. Sama neví, co ji čeká, jestli bude muset prodat svůj byt, aby nebyla nikomu nic dlužná. Je zoufalá a smutná, protože přišla o milovaného člověka.

Konečně potkala lásku svého života

Paní Jarmila Skotová žila sama a bylo jí dobře. Měla vlastní firmu a vydělávala slušné peníze. Svého prince na bílém koni nikdy nepotkala a postupem času už na nějaké hledání partnera rezignovala. Smířila se s tím, že bude navždy svobodná. Na jednom výletě však potkala vdovce Karla, který byl o 7 let starší než ona. Jeho syn už studoval, takže byl prakticky nezávislý. Po několika schůzkách se do sebe zamilovali a rozhodli se, že spolu zkusí žít.

Jelikož bydleli přes 300 km daleko od sebe, přestěhoval se Karel k paní Skotové. Mohl totiž pracovat odkudkoli, takže to byla jediná možnost. Koupili si společný, větší byt, na který si vzali úvěr, a přikoupili ještě jeden menší, ten pak pronajímali. Před odjezdem ještě Karel přepsal svůj byt na svého syna Jindru, daroval mu také pozemky, jež vlastnil, aby mu tak zajistil budoucnost. Paní Skotové to samozřejmě nevadilo, byly to jeho peníze a majetek. Po čase ji Karel požádal o ruku. Jejich společný život byl dokonalý, byli šťastní a užívali si každou chvíli.

Nejenže se nestaral, ale ještě ji chce okrást

Věděla, že nikdy nebude mít vlastní děti, a tak byla ráda za Jindru, který se k ní choval moc hezky. Stýkali se málo, ale měli velmi dobré vztahy. Když se mu narodil syn, vídali se častěji, především o svátcích a narozeninách. Karel se svým synem ale často telefonoval. Manželé trávili volné chvíle se svými přáteli, jezdili na výlety a pořádali společné akce. Zdálo se, že se na paní Skotovou konečně usmálo štěstí, to se však brzy změnilo. Karlovi lékaři zjistili rakovinu.

Léčba sice probíhala dobře, ale z veselého a skvělého člověka se postupně stával morous, který si na vše stěžoval. Byl protivný a zlý. Přestal pracovat, a tak veškeré výdaje platila paní Skotová. Léčebné výlohy byly velmi vysoké, avšak Jindra se nikdy nenabídl, že by jim finančně pomohl. Sice při každém hovoru Jiřině děkoval, že se o jeho otce stará, ale to bylo vše. Když její manžel po 15 letech zemřel, byla z toho zničená, ale na jednu stranu se jí ulevilo. Rozhodla se jít okamžitě do důchodu. Za celých těch patnáct let si neodpočinula, Jindra jí s otcem nikdy nepomohl, třeba aspoň na týden, že by se o něj postaral.

Největší rána však přišla, když jí po manželově smrti Jindra zavolal, že se musí ještě finančně vyrovnat, musí mu ještě vrátit peníze. Paní Skotová nechápala, o čem mluví, vždyť celou tu dobu platila vše ze svého, manželovy úspory rychle vymizely kvůli léčbě. Jindra jí řekl, že má přece nárok na čtvrtinu jeho majetku. „Nevím, co mám teď dělat. Pokud Jindra bude opravdu peníze chtít, budu muset prodat byt. Nakonec se mě snaží okrást. Je to od něj tak nelidské,“ zakončuje svůj dopis paní Skotová.