„Své vnučky i dceru miluju, ale už je mi z nich zle, chci svůj klid,“ říká několikanásobná babička

Rodiče jsou povinni se o své potomky starat. Vychovávat je, dávat jim lásku, předávat jim své zkušenosti, a hlavně podat pomocnou ruku, když to potřebují. Ovšem dokdy se má matka a otec starat o své již dospělé dítě? Na tuto otázku se ptá paní Monika J., která se v dopise zaslaném do redakce svěřuje se svými starostmi. Neví, jak dlouho dokáže pomáhat své dospělé dceři, která jí nyní i s vnučkami vyloženě ničí život.

Rozhodla se své dceři pomoci

Paní Monika žije s manželem na malém městě ve vlastním třípokojovém bytě. Mají dceru Andreu, které je nyní čtyřiatřicet let. Dosud si žili poklidným životem, avšak do doby, než se jejich jediné dítě ocitlo i s oběma holčičkami na ulici. Už když paní Monika poprvé viděla přítele své dcery, řekla jí, že se jí nelíbí. Něco na něm bylo zlého, ale nedokázala přesně určit co. Na tyto připomínky jí dcera vždy odvětila, že se mýlí, ona ho totiž miluje a je to láska jejího života. Když se jim po dvou letech narodilo první dítě, žádala Andreu, aby se s partnerem vzali. To se však nikdy nestalo.

Po dalších dvou letech se jim narodila druhá dcera a začaly problémy. Přítel začal být agresivní, násilnický a o děti se vůbec nezajímal. Nakonec Andreu i s dětmi, kterým je čtyři a dva roky, vyhodil z bytu na ulici. V tu chvíli nezbývalo paní Monice nic jiného než podat dceři pomocnou ruku. Umožnila jí tedy bydlet u nich v bytě. Je to přece její dítě, takže si i od přátel vyslechla, že je její povinnost jí pomoci.

Už má všeho dost, ale neví, jak z toho ven

Jenže čas ubíhal a nyní se v bytě stále tlačí tři dospělí a dvě děti. Jak paní Monika napsala: „Své vnučky i dceru miluji, ale je mi z nich zle.“ Všude po bytě se válí hračky, dívky mezi sebou neustále bojují, perou se a křičí. Samozřejmě, jsou to děti, ale jejich babička s dědou již mají vyšší věk, a tak by měli rádi klid. Chodí ještě do práce, a když přijdou odpoledne domů, místo pohody je čeká neuvěřitelný cirkus a nepořádek. Andrea se ze zaměstnání vrací také odpoledne, ale poté si sedne s telefonem a nic nedělá. Paní Monika tak musí vařit, prát a uklízet sama.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Když se nedávno dcery zeptala, kdy se konečně odstěhuje, řekla jí, že by to s platem neutáhla a alimenty nemá, protože ještě neproběhl soud. Psycholožka, ke které paní Monika začala chodit, jí řekla, že musí stanovit jasné hranice. Ale jak to má udělat? S manželem vychází s penězi tak tak, takže nemohou své dceři financovat bydlení. Má tedy své jediné dítě i s vnučkami sbalit a vyhodit z bytu pryč? To by jí svědomí nedovolilo, ale momentálně je už v koncích. Chce mít klid a ticho, ale neví, jak toho dosáhnout.

Její manžel už je z celé situace na nervy, je nevrlý a často zuřivý. Po práci jde raději s kamarády na pivo nebo prostě pryč, jen aby nemusel být doma. Dcera tvrdí, že má deprese, ale k lékaři jít nechce. Ani svým dcerám se pořádně nevěnuje. „Už nemáme vlastní životy. A já se jen ptám, jak dlouho by se měla matka starat o dospělé dítě?“ ukončila touto otázkou dopis paní Monika.