Celý svůj život zasvětila pátrání po otci. „Jasnovidec řekl, že je stále naživu. Možná ho nakonec najdu?“

Pro většinu lidí je samozřejmostí vědět o identitě vlastních rodičů. Ať už s nimi má člověk dobré, či špatné vztahy, vždy ví, kdo a co jsou zač. Ne všichni z nás ale mají takové štěstí. Jeden z těchto případů byl zaslán do naší redakce v podobě e-mailu 23. března. Paní Alena Bednaříková z Uherského Hradiště se podělila o svůj strastiplný příběh plný silných emocí.

Vychovávali ji prarodiče

Vzpomínky na dětství paní Aleny nebyly zdaleka nejšťastnější. Na matku vzpomíná pouze mlhavě, po porodu mladších sourozenců je jednoduše opustila a odešla. „Nechala nás doma jen s babičkou a nevlastním dědečkem,“ říká paní Bednaříková. „Odjela na druhý konec republiky. Čas od času se u nás objevila a povídala o svých zážitcích, ale my jen chtěli, aby s námi už zůstala. Většinou nám dovezla nějaké dobroty nebo hračky, čímž se nás snažila uchlácholit. Byla to babička, která byla naší jedinou stálou rodinou.“

Život jí nic neulehčoval

Paní Bednaříková se jako velmi mladá vdala a otěhotněla. Během této doby stále chodila na střední školu a těsně před plánovanou maturitou porodila. Ze školy ihned poté odešla a dlouhou dobu žili všichni jen z manželovy ne příliš výdělečné práce. Až o několik let později dodělala své studium a úspěšně sehnala práci jako pomocná síla v nemocnici. Ačkoliv se očekávalo, že se svým životem bude již spokojená, paní Alena nikdy nepřestala věřit v nalezení svého otce.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Tajemství si vzala do hrobu

S matkou se neustále hádala. Nejen, že ji vinila z její nepřítomnosti v dětství, ale především se zlobila, že jí nechce prozradit identitu jejího otce. „Mám právo to vědět, každé dítě to právo má. Vždyť nežádám tak moc, nechci z něj tahat peníze nebo ho jinak využívat, jen chci znát svou rodinu. Třeba mám nevlastní sourozence, nebo je ze mě dokonce teta!“ říkala matce se slzami v očích. Ta ale zarytě mlčela až do dne své smrti.

Z pátrání měla černé svědomí

Ve chvíli, kdy jí telefonicky oznámili smrt její matky, byla paní Bednaříková psychicky na dně. Snažila se soustředit na svou vlastní rodinu a práci, ale dle jejích slov nejednu noc usedavě plakala nad vlastním neštěstím. „Vím, že bych měla být veselá z toho, co mám, a že jsem možná nevděčná. Ale nikdy jsem se nedokázala smířit s tím, že po světě nejspíš stále běhá můj vlastní otec.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

Ze zoufalství se obrátila na věštce

„Snažila jsem se jej vyhledat podle rodného listu, vyvěšovala jsem na internet články i videa s prosbou o pomoc, ale vše bylo vniveč. Bála jsem se, že je již mrtvý. Pak jsem se rozhodla požádat o pomoc jasnovidce.“ Přestože na duchovní spojení a nadpřirozeno nikdy příliš nevěřila, zdálo se to paní Aleně jako jediné východisko. Věštec jí prozradil, že otec stále žije, ale mimo Českou republiku. Spolu s novou nadějí se rozhodla jít nejprve hledat na Slovensko a poté do dalších sousedních států. Cítí se jistější než kdy dřív.