Dojemný příběh taxikáře Pavla: „Když mi stařenka řekla, kam chce odvézt, musel jsem to udělat zadarmo“

Taxikář se svěřil se svým příběhem, jejž zažil s jednou ze zákaznic. Na tuto dámu dle svých slov nikdy nezapomene. Nenechal si od ní zaplatit, svědomí by mu to nedovolilo.

                   

Pan Pavel popisuje v dopise zaslaném do redakce svůj příběh, který nedávno zažil. Nikdy předtím se mu nic podobného nestalo. Byl by rád, kdyby si lidé uvědomili, že si většina myslí, že se život točí jen kolem velkých okamžiků, ale ty velké okamžiky často překvapí tím, že jsou krásně zabaleny v tom, co ostatní mohou považovat za maličkosti. Pan Pavel Kutáč se živí jako taxikář. Díky tomuto povolání si vyslechne spoustu zajímavých příběhů a někdy je též zažije. Jeden z nich mu však navždy zůstane v paměti.

Žena měla namířeno do hospice

Měla to být ten den jeho poslední zákaznice. Dorazil na místo a čekal. Po několika minutách čekání však začal být nervózní a přemýšlel nad tím, že odjede. Když si v duchu přehrával hovor s klientkou, přišlo mu, že se jedná o hodně starou paní, a tak zaparkoval auto a šel zazvonit na zvonek u maličkého domu. Slyšel pomalé kroky, a jakoby někdo něco táhl po podlaze. Po chvíli se otevřely dveře a v nich stála stařenka okolo devadesáti let s malým kufříkem. Hned jí ho vzal, odnesl do auta a vrátil se pro ženu, aby ji odvedl k vozu a pomohl jí nasednout.

Nadiktovala mu adresu a poprosila ho, aby to vzal přes město. Upozornil ji, že je to mnohem delší cesta, ale řekla mu, že to nevadí, nikam totiž nespěchá, protože jede do hospice. Panu Kutáčovi se svěřila, že zůstala na světě sama a dle lékaře jí už nezbývá mnoho času. Oči se jí leskly a muži jí v tu chvíli bylo velmi líto. Vždy se ke starým zákazníkům choval tak, jak bych chtěl, aby se ostatní chovali k jeho rodičům. Při představě, že by jednou mohli být v její situaci, mu bylo úzko.

„Musel jsem to udělat zadarmo“

Jeli městem a po cestě mu stařenka ukázala budovu, ve které dříve pracovala, a dům, kde žila po svatbě se svým manželem. Projeli kolem obchodu s nábytkem, jenž dříve býval společenským sálem, kam chodila na hodiny tance jako malá holčička. Několikrát během jízdy taxikáře požádala, aby zpomalil před konkrétním domem či uličkou a dívala se do tmy, aniž by něco řekla. Potom najednou zahlásila, že je již unavená a mohou jet dál.

Když dojeli na místo určení, čekali venku před budovou již dva muži s invalidním vozíkem. Pan Kutáč vystoupil a vytáhl její zavazadlo z kufru auta. Stařenka se jej zeptala, kolik má zaplatit. V tu chvíli muž věděl, že si od ní nemůže vzít ani korunu. Dokonce měl velké nutkání ji obejmout, což také udělal. Žena mu velmi děkovala za ochotu i za to, že jí při cestě naslouchal. Pozoroval, jak muži starou dámu vezou dovnitř. „Když se za ní zavřely dveře, jako bych slyšel zavírat knihu. Na tuhle zákaznici nikdy nezapomenu,“ zmiňuje se v dopise pan Kutáč.

Jak byste se zachovali v jeho situaci?

Diskuze Vstoupit do diskuze
78 lidí právě čte
Zobrazit další články