Provdala se za vdovce a doufala ve šťastné stáří. Místo toho musela umývat hrob jeho zesnulé manželky

Vstoupit na stará kolena znovu do manželství může být riskantním krokem. Přesvědčila se o tom i čtenářka Dámského deníku Barbora Hrubá z Plzně, která poslala do redakce svůj příběh. Po rozvodu s manželem žila sama, což jí vyhovovalo. Ale trávit celý podzim života o samotě se seniorce nechtělo. V lázních potkala elegantního a pozorného vdovce. „František byl nejpřitažlivější muž v lázních. Byl vysoký, dobře oblečený, inteligentní,“ vzpomíná Barbora na jejich seznámení.

Když ji požádal o ruku, souhlasila

Když ho poznala, srdce se jí zachvělo skoro jako v mládí. Slovo dalo slovo a důchodkyně se s o šest let starším Františkem vídala i po návratu domů. Získala naději, že na sklonku života nebude sama. S manželem se rozvedla už deset let po svatbě, protože se mu příliš líbily ženy. Dokud byla zaměstnaná, nenapadlo ji, že v životě jí bude scházet partner. Zjistila to až po odchodu do důchodu. Kromě hlídání vnučky nic dalšího neměla na práci.

Přestože je na svůj věk aktivní a ráda jezdí na kajaku, chodí na dlouhé procházky nebo se angažuje v seniorském klubu, čím dál víc si uvědomovala, že jí chybí životní partner. Možná i proto byla tak okouzlená Františkem. „Bavili jsme se, povídali si, cítila jsem, že o mě pečuje. I když jsme bydleli daleko od sebe, navštěvovali jsme se i poté, co lázeňský pobyt skončil,“ popisuje Barbora. Po nějaké době ji vdovec požádal o ruku.

Z manželčiných fotografií měl výstavky všude

S nadšením souhlasila, že si ho vezme. „Byla jsem v nějaké euforii. Dcera mi to rozmlouvala, ale já ji nechtěla poslouchat,“ vzpomíná Barbora. Protože vdovec měl větší dům se zahradou, kde měli pohodu a klid, vzdala se svých přátel, rodiny i aktivit a po svatbě se přestěhovala do vzdáleného města k němu. Sice jí to bylo líto, ale chtěla být konečně šťastná. František jí navrhoval, aby prodala svůj byt, ale nakonec to naštěstí neudělala.

V domě svého nového manžela se ale necítila dobře. Byl sice hezký a pečlivě uklizený, protože tam docházela uklízečka, což se Barboře líbilo, ale skoro všude byly fotky zesnulé ženy Františka. Nebyla jen jedna v místnosti, ale hned několik. „Skoro jako nějaký oltář. Navíc byly tyhle výstavky i v každém pokoji v domě. Nechci, aby zapomněl na svou mrtvou ženu, ale máme jít do budoucnosti společně. A tohle bylo moc. Ve srovnání s tím, co následovalo, to vlastně byla prkotina,“ povzdechla si Barbora.

Poslední kapkou byla péče o hrob

Její nový manžel totiž došel k závěru, že když má zase ženu, může propustit uklízečku a ušetřit. Barboře se to sice moc nelíbilo, ale snažila se mu vyhovět. Jenže pak to přišlo. František ji začal neustále srovnávat se svou zesnulou ženou. Ta dělala lepší knedlíky, palačinky nerolovala, nýbrž skládala do trojúhelníků, neluxovala jen třikrát v týdnu, ale každý den, košile žehlila jinak a samozřejmě lépe. Barboře pomalu začala docházet trpělivost.

Všechno muselo být podle něj od rána až do večera. Měla pocit, že se její muž mění v domácího tyrana. Poslední kapkou bylo, když po ní manžel chtěl, aby s ním chodila pečovat o hrob jeho zesnulé ženy. „Nejhorší bylo, že dvakrát týdně chodil na hřbitov. Chtěl, abych chodila také a uklízela hrob jeho mrtvé ženy. To už pro mě bylo za hranicí únosnosti,“ říká Barbora. Nevadilo jí, že František chodil na hřbitov, ale nechápala, proč by s ním měla chodit vzpomínat na jeho ženu i ona.

Zesnulé ženě se ani zdaleka nevyrovnala

Jednou na hřbitově narazili i na Irenu, sestru Františkovy zesnulé ženy. Barbora se s ní k nelibosti svého manžela dohodla, že spolu zajdou na kávu. „Bylo vidět, že to Františkovi není po chuti. Ale říkala jsem si, že se od Ireny dozvím alespoň něco málo o něm,“ vzpomíná. K jejímu překvapení k ní byla švagrová jejího muže velmi otevřená. Varovala ji, že zatímco teď Ireninu sestru František uctívá, dokud žila, choval se k ní jako ke služce.

Irena jí také řekla, že žádná místní žena by se s ním nezapletla, protože na malém městě každá ví, jak se k nebožce choval. Barboru to znepokojilo. Rozhodla se ale, že dá Františkovi ještě šanci. Řekla mu však, že už nebude skákat, jak on píská, a na hřbitově s ním byla naposledy. Udělal jí scénu, že nesahá jeho zesnulé ženě ani po kotníky. To na Barboru už bylo moc, sbalila si kufry a odjela do svého bytu. Pochopila, že to mezi nimi nikdy nebude fungovat, jak by si přála. Po půlročním manželství požádala o rozvod. Partnera bude dál hledat, ale napálit se už nenechá.