Zvenčí se může její život jevit jako z pohádky. Navenek má vše, ale přesto jí něco schází. O tom, jaký život prožila, se redakci svěřila paní Tichá.
Není všechno zlato, co se třpytí. Možná i tak by se dal jednou větou shrnout příběh, který do redakce zaslala dne 28. dubna 2023 čtenářka paní Markéta Tichá (51 let), aby se podělila o svoji životní zkušenost. Ačkoliv v životě nikdy netrpěla nedostatkem, přesto jí něco schází. Celý svůj život v podstatě prožila jako služka svého manžela.
Bohatý ženich představoval skvělou partii
„Začnu svůj příběh vyprávět od začátku. Svého budoucího manžela jsem poznala již na základní škole. Oba pocházíme z malého města, takže přestože jsme spolu nechodili do ročníku, měli jsme o sobě povědomí. Zatímco já jsem se po střední škole vydala na vysokou, Jiří se rozhodl začít podnikat. Bylo to těsně po revoluci a byla to doba, která takovým lidem jako on přála. Mladým, odvážným, ctižádostivým. A brzo se mu jeho talent pro podnikání podařilo zúročit, protože se mu začalo skvěle dařit.
Když se mi začal dvořit, imponovalo mně to, protože mě často zahrnoval luxusními dárky, o kterých se jiným mladým dívkám v tu dobu ještě mohlo nechat zdát. Občas byl majetnický, ale tomu jsem v tu chvíli nevěnovala příliš pozornost, spíše mi lichotil fakt, že na mě žárlí. Brzo mě požádal o ruku a svatba byla přesně v jeho stylu. Velkolepá a nákladná, měli jsme přes 150 hostů. Jirka všem potřeboval dokázat, že si na to vše zvládne vydělat, své bohatství rád dával patřičně na odiv.
Manžel nechtěl, aby někdy pracovala
Brzo po svatbě jsem otěhotněla, narodila se mi první dcera a záhy po ní druhá. Když byla druhá dcera ve školkovém věku, začala jsem pomalu přemýšlet o svém zaměstnání. Měla jsem vystudovanou pedagogickou fakultu, avšak nikdy jsem kvůli rychlé svatbě a dětem nepracovala. V tu chvíli však Jirka začal protestovat. Nechtěl, abych pracovala na plný úvazek. Tvrdil, že práce v domě a péče o děti je moje povinnost. Již v tu dobu jsme bydleli v nádherné vile s obrovskou zahradou a udržovat takový dům v reprezentativním stavu bylo opravdu náročné.
Z Jirkových peněz bychom si klidně mohli dovolit zaplatit hospodyni, ale o tom nechtěl ani slyšet. A tak protože mám odjakživa pokornou a poddajnou povahu, jsem jako vždy souhlasila. Brzy na to se nám narodila ještě třetí dcera. Jirka neskrýval své zklamání. Již od začátku si přál syna, dědice, a já jsem ho zklamala, jako v jeho očích již mnohokrát. Jiří je perfekcionista a neustále mi vyčítal, co dělám špatně. Ponižoval mě před přáteli, tvrdil, že jsem jako matka i manželka k ničemu. A takhle to bylo od začátku vztahu až dosud.
Nakupuje, aby měla co dělat
Nyní jsou všechny dcery již dospělé, mají svůj život, dvě starší bydlí mimo domov a zavolají mi, jen když něco potřebují. Jiří má svou práci, úspěšný podnik, přátele. A já nemám nic. Mám spoustu peněz, utrácím je za kosmetiku, kadeřnici, manikúru. Chodím do fitness centra, na kurz jógy a po nákupech. Skříň mám plnou šatů a doplňků, že už se mi další nikam nevejdou. A když jsem doma, tak uklízím. Ale tím vším jen zabíjím čas. Nikdy jsem nepracovala v žádném zaměstnání, nemám žádnou praxi a opravdu nic neumím.
Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, co by mě bavilo nebo co bych mohla dělat, protože jsem k tomu nikdy nedostala čas ani prostor. Když si občas postěžuji své matce, jak jsem osamělá, řekne mi: „Ty si vůbec na nic stěžovat nemůžeš, máš život jako v bavlnce.“ Ano, po hmotné stránce jsem nikdy netrpěla a všeho jsem měla dost. Někdy si ale říkám, že by mně bylo lépe v třípokojovém bytě v paneláku, ale s milujícím a respektujícím manželem.“