„Člověk míní, život mění,“ praví známé pořekadlo, které ovšem v mnoha případech značí velkou smůlu. Redakce webu Dámský Deník si přečetla dopis od paní Věry K., která v něm vylíčila svůj život a také touhu po lásce, která po padesátce konečně potkala muže svých snů. Za každou cenu si jej chtěla vzít, což se ale nakonec ukázalo jako velká chyba.

Dceru vychovala sama

Paní Věra se v dopise zaslaném do naší redakce snažila ve zkratce popsat svůj život. Po vysoké škole potkala muže, do něhož se okamžitě zamilovala. Po krátkém vztahu se vzali a po pár měsících se jim narodila dcera Anežka. Manžel paní Věry se však otcovské role zalekl a zbaběle utekl, když byly dceři 4 roky. Požádal o rozvod, alimenty sice platil, ale jinak přerušil veškerý kontakt. Čtenářka tak na svou maličkou dceru zůstala úplně sama.

„Předstíral, že je nemocný, protože chtěl neplacenou služku,“ píše žena. Vypočítavost jejího strýce nezná mezí

iZdroj fotografie: Depositphotos

„Byla jsem na dně, ale věděla jsem, že musím být silná kvůli Anežce. Měla jsem naštěstí dobře placenou práci,“ píše v dopise čtenářka. Snažila se zastat roli matky i otce, naučila se mužské práce jako vyměnit žárovku nebo utáhnout kohoutek. Bylo to velmi těžké, ale zvládla to. „Jsem šťastná, že jsem z dcery vychovala dobrého člověka. Šla v mých šlépějích, vystudovala ekonomiku a teď vede vlastní účetnickou firmu,“ píše dále paní Věra.

Svatba ve finále nebyla ten nejlepší nápad

Přestože byla šťastná za dceru, u její osoby tomu tak ale nebylo. Celý život toužila po lásce, po muži, o kterého by se mohla opřít, který by jí pomáhal. Těsně po oslavě padesátých narozenin se jí přání splnilo. „Když jsem Patrika uviděla, věděla jsem, že je to ON,“ vzpomíná v dopise čtenářka. Po půlročním vztahu se rozhodli pro sňatek, který jí ovšem dcera rozmlouvala. „Opravdu to potřebuješ?“ ptala se jí Anežka. Paní Věra si však svatbu nedala vymluvit. Vždyť po ní tak toužila.

Lékař varuje před nenápadnými příznaky u žen značící mozkovou mrtvici

Několik měsíců po krásném obřadu i hostině žila s manželem v harmonii. Vše jim klapalo, byli prostě šťastní. Jenže jednoho večera Patrika postihla mrtvice. „V tu chvíli se vše změnilo. Z nemocnice jsem si vezla ležáka a stala se ze mě neplacená pečovatelka. Tehdy jsem svatby začala litovat. Kdybych si ho totiž nevzala, nebylo by mojí povinností se o něj postarat,“ svěřila se paní Věra.

Musela všeho nechat, všech svých zájmů a nonstop se o manžela starat. Měnit mu plíny, krmit ho. Po čtyřech letech přišla úleva, když se uvolnilo místo v domově důchodců, kde manžela přijali. „Chodím ho často navštěvovat, ale to prostředí mi nedělá dobře. Miluji ho, ale prostě jsem ráda, že jsem zase sama,“ končí svůj dopis paní Věra.