Psal na zdi hesla proti komunistům, zavřeli ho na šest let. Zemřel Jiří Wolf, bylo mu 74

Hesla na zdech jsou jen zkratka. Za šestiletým trestem, který Wolf dostal v roce 1983, stálo něco mnohem závažnějšího: zpráva o tom, co se dělo za zdmi věznice Minkovice, propašovaná na rakouské velvyslanectví. Režim to kvalifikoval jako podvracení republiky a ohrožení služebního tajemství. Wolfovi bylo jednatřicet a věděl, do čeho jde. Už jednou seděl. Přesto se rozhodl, že svědectví o vězeňských poměrech musí překročit hranice.

Od letáků k prvnímu trestu

Jiří Wolf se narodil 5. ledna 1952. K otevřenému odporu proti režimu se dostal v druhé polovině sedmdesátých let, kdy spolu s Františkem Hrabalem šířil letáky takzvaného Výboru proti diktatuře. Požadavky byly přímočaré: rozpuštění Národní fronty, zrušení cenzury, návrat exulantů, svobodné volby. V roce 1978, ve svých šestadvaceti letech, byl poprvé odsouzen. Trest si odpykával v nápravně výchovném ústavu Minkovice, zařízení, které i ve srovnání s tvrdými Valdicemi platilo za jedno z nejbrutálnějších míst v československém vězeňském systému. Podle studie historika Romana Johna panovaly v minkovické samovazbě podmínky, po nichž přeřazení do Valdic mohlo vězni paradoxně zachránit život.

Zpráva, která stála za šest let

Wolf v Minkovicích nezůstal jen pasivním svědkem. Sepsal podrobnou zprávu o tamních poměrech, o cenzuře korespondence, kdy dopis obsahující „pravdu o věznici“ skončil založený ve spise a pisatel dostal deset dní samovazby. O formální psychologické péči, která existovala jen na papíře. O systému vězeňské práce, po němž odsouzený po letech odcházel s pár stovkami korun a často i s dluhy. Tuto Stručnou zprávu o poměrech v NVÚ Minkovice předal na rakouské velvyslanectví.

Městský soud v Praze ho za to v roce 1983 odsoudil na šest let odnětí svobody s ochranným dohledem na tři roky a propadnutím písemností. Obvinění znělo: podvracení republiky a ohrožení služebního tajemství. Protirežimní nápisy a letáky figurovaly v pozadí jako součást širší „protistátní činnosti“, ale jádrem rozsudku byla ta zpráva, dokument, který režim nemohl tolerovat, protože popisoval jeho vlastní brutalitu zevnitř.

Valdice, Brandt a mezinárodní tlak

Druhý trest si Wolf odpykával ve Valdicích, věznici určené pro nejtěžší provinilce. Jeho zdravotní stav se zhoršoval natolik, že v roce 1986 signatáři Charty 77 adresovali prezidentu Gustávu Husákovi žádost o jeho propuštění. Wolfův případ tehdy řešil i bývalý západoněmecký kancléř Willy Brandt a další západoevropské vlády. Nebyl to lokální příběh jednoho grafitéra, byl to mezinárodní incident, který ukazoval, jak režim zachází s lidmi, kteří odmítli mlčet.

Wolf patřil k tvrději postižené vrstvě chartistů. Historici Ústavu pro studium totalitních režimů ho řadí vedle Ivana Martina Jirouse nebo Petra Gruntoráda, lidí, na které režim nedopadal jen sledováním, výslechy a ztrátou zaměstnání, ale opakovaným vězněním v nejtvrdších zařízeních a systematickou izolací.

Po roce 1989: uznání i ticho

Stát Wolfův odpor formálně uznal. Jeho jméno figuruje v seznamu vydaných osvědčení vedeném Ministerstvem obrany. Jeho samizdatové texty, Motáky i minkovická zpráva, jsou dostupné v archivech. Psal i dětské knihy, Pohádky z jižních Čech vyšly v nakladatelství Doplněk.

Jenže spravedlnost měla své limity. V roce 2011 soud osvobodil vězeňského dozorce Josefa Vondrušku, kterého Wolf a další vězni obvinili z fyzického týrání. Důvod? Nepodařilo se shromáždit dostatečné důkazy. Wolf tehdy pro iROZHLAS řekl, že po roce 1989 nebyl odsouzen ani jeden dozorce za zacházení s vězni. Pro širší veřejnost zůstával spíš na okraji paměti, ne Havel, ne Benda, ne Uhl. Jeden z těch, na které dopadlo to nejtěžší, a o kterých se mluvilo nejméně.

Víc než heslo na omítce

Příběh Jiřího Wolfa se snadno zredukuje na obraz mladíka s plechovkou barvy u Lennonovy zdi. Skutečnost byla tvrdší. Dvakrát vězněn, Minkovice, Valdice, zpráva propašovaná přes velvyslanectví, mezinárodní pozornost, osvobozený dozorce. Zemřel ve čtyřiasedmdesáti. Stát mu dal osvědčení. Zdi, na které psal, stojí dál