Válka Babiš vs. Pavel: Premiér ho vyřadil ze summitu NATO, prezident mu teď vetoval zákon. A to je teprve začátek

Dva muži, kteří by podle ústavy měli spoluvytvářet zahraniční a bezpečnostní politiku státu, spolu odmítají mluvit. Andrej Babiš nemá na koordinační schůzky čas, Petr Pavel odpovídá perem, vrací do Sněmovny zákon, který podle něj ohrožuje fiskální budoucnost země. Nejde přitom o jednorázovou přestřelku. Spor se za poslední tři měsíce rozrostl do dvou paralelních front: jedné zahraniční, druhé rozpočtové. A obě teprve míří ke svým rozuzlením.

Bitva o Ankaru: jak vláda zkusila obejít prezidenta

Všechno začalo 8. dubna 2026, kdy Pavel poslal premiérovi dopis s oznámením, že hodlá vést českou delegaci na summitu NATO v Ankaře. Nabídl společnou účast. Babiš odmítl. Vláda 22. června prezidenta do oficiální delegace formálně nezařadila, s odůvodněním, že zahraniční politiku řídí kabinet a že společná účast není možná ani z „bezpečnostních důvodů“.

Pavel se obrátil na Ústavní soud. Ten reagoval rychle: 24. června vydal předběžné opatření, kterým vládě uložil prezidenta doakreditovat a nebránit jeho účasti. Soud přitom odkázal na ustálenou praxi, podle níž se čeští prezidenti summitů NATO pravidelně účastnili. Babiš rozhodnutí označil za „absurdní“ a tvrdil, že jde „proti zájmům České republiky“. Opatření nicméně respektoval.

Pavel se 7. a 8. července summitu zúčastnil, obou hlavních jednacích částí. Krátkodobě tedy vyhrál. Jenže meritorní rozhodnutí Ústavního soudu o tom, kdo vlastně má právo zastupovat Česko na aliančních summitech, teprve přijde. Soud avizoval verdikt v řádu měsíců.

Veto, které není o summitu, ale o stovkách miliard

Čtrnáct dní po návratu z Ankary přišel druhý úder. Pavel 22. července vrátil Sněmovně zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti veřejných rozpočtů, včetně novely zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. V dopise předsedovi Sněmovny postavil veto na dvou pilířích:

• Rozvolnění fiskálních mantinelů. Novela vyjímá vybrané infrastrukturní výdaje (dopravní, vodní, energeticko-bezpečnostní) z výdajových rámců a při určitých bezpečnostních situacích umožňuje překročit schválený rozpočet až o deset procent.
• Oslabení parlamentní kontroly. Podle Pavla zákon přesouvá rozhodovací pravomoci směrem k exekutivě na úkor Sněmovny.

Summit NATO ani jméno premiéra v odůvodnění nezazní. Formálně jde o čistě fiskální argumentaci. Načasování ovšem mluví samo.

Národní rozpočtová rada přitom varovala ještě dříve. Předseda NRR Mojmír Hampl v dubnovém rozhovoru mluvil o „momentu, který možná jednou bude zapsán v dějinách české fiskální politiky“. Stanovisko NRR č. 4/2026 konstatuje, že po schválení změn by národní fiskální omezení „v podstatě přestala existovat“. Úrokové náklady státního dluhu přitom podle rady mohou v dalších letech stoupnout až na 1,6 procenta HDP. To jsou desítky miliard korun ročně navíc jen na obsluhu dluhu, peníze, které pak chybí jinde.

Tři veta za tři roky, a jedno, které váží víc než ostatní

Pavel není prezident, který by veta pálil po tuctech. Za Fialovy vlády vrátil dva zákony, za Babišovy vlády je toto teprve první. Pro srovnání: Václav Klaus za svůj mandát vetoval 57 zákonů, Václav Havel 24, Miloš Zeman 10. Pavel je po třech vetech stále hluboko pod průměrem.

Jenže kvantita tu není podstatná. Důležitá je kvalita cíle. Zákon o rozpočtových pravidlech definuje, kolik si stát smí půjčit a kdo to kontroluje. Pokud vláda veto přehlasuje (stačí jí 101 hlasů ze 200 poslanců), získá volnější ruce pro zadlužování na roky dopředu. Pokud ne, bude muset zákon přepracovat. Historická data ukazují, že Sněmovna většinu prezidentských vet přehlasovala. Vládní většina je ale vždy test disciplíny, a právě ta bývá v koalicích křehká.

Proč je to teprve začátek

Dvě fronty sporu běží souběžně a žádná z nich nemá blízko k uzavření.

Na zahraniční frontě Ústavní soud teprve rozhodne, zda prezident má ústavní právo účastnit se summitů NATO bez souhlasu vlády, nebo zda je to výsada kabinetu. Verdikt vytvoří precedent pro každý budoucí summit, každou zahraniční cestu, každý spor o to, kdo mluví za Česko.

Na domácí frontě Sněmovna dostane vetovaný zákon zpět na stůl. Babiš bude potřebovat 101 hlasů. Pokud je má, veto padne. Pokud ne, vláda ztratí klíčový nástroj své fiskální politiky.

A pak je tu třetí rovina, méně viditelná, ale možná nejdůležitější. Babiš po summitu odmítl obnovit pravidelné koordinační schůzky s prezidentem. Na otázku ČT odpověděl, že na ně „nemá čas“ a nechce být součástí Pavlovy „kampaně“. Komunikační kanál mezi Hradem a Strakovkou je prakticky mrtvý.

Ústavní právnička Katarzyna Žák Krzyžanková v rozhovoru pro iROZHLAS upozornila, že situace „i navenek působí trochu nepatřičně“. Odborná literatura přitom připomíná, že konflikty mezi Hradem a vládou nejsou v českém systému nové; česká ústava záměrně nechává část vztahu prezident–premiér neurčitou. Rozdíl je v intenzitě: Havel se přel s Klausem o symboliku, Zeman s Nečasem a Sobotkou o personálie. Babiš s Pavlem se přou o obojí najednou, o to, kdo zastupuje stát navenek, i o to, kolik si stát smí půjčit.

Podle nás je tohle jádro celého konfliktu. Nejde o ega, i když ega hrají roli. Jde o to, zda si vláda s pohodlnou většinou dokáže vybudovat dominanci, kterou prezident nedokáže brzdit, nebo zda Hrad zůstane trvalou pojistkou, která nutí kabinet vyjednávat. Odpověď na tuto otázku nedá ani summit, ani jedno veto. Dá ji až série rozhodnutí Ústavního soudu, série hlasování ve Sněmovně a ochota, nebo neochota, obou stran spolu vůbec mluvit.