„Sama jsem vychovala dceru. Teď radši žije se svým otcem“

Z vyprávění příběhu naší čtenářky Petry Svátkové je cítit silná hořkost. Svěřila se nám se svým životním příběhem, který zatím, alespoň pro ni, nemá dobrý konec. Netuší, kde udělala chybu, ale její pevný vztah s dcerou vzal za své poté, co se na scéně po letech objevil její otec. Dcera se k němu přestěhovala a s paní Petrou se stýká jen sporadicky.

Zpočátku se vše vyvíjelo dobře

Když jsem poznala Milana, žila jsem tou dobou v bytě u své babičky v Olomouci. Tehdy jsem se s matkou dohodla, že když se k babičce nastěhuji a budu se o ni starat, můžu si nechat její byt. Předpokládalo se, že časem bude babička potřebovat pomoc. Já jsem byla jedináček a bylo zbytečné, abych si platila někde vlastní bydlení, když babička žila sama ve třípokojovém bytě.

Milan mě tehdy okouzlil a já si plánovala, že bychom mohli tvořit pár, vzít se a založit rodinu. Moje babička naštěstí nebyla velká puritánka, a tak Milan mohl zůstávat i přes noc. Byli jsme spolu jen krátce, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Připadalo mi to dost unáhlené, ale Milan se proti těhotenství nijak nestavěl. Vzal to, jak to je, a já se tedy rozhodla dítě si nechat.

Když se Klárka narodila, zdálo se vše na dobré cestě. Pak však Milan přišel s naprosto šokujícím rozhodnutím. Dostal pracovní nabídku z Velké Británie. Nechtěl o tom ani diskutovat. Pro něj to byla příležitost, která se prostě neodmítá. Chtěl, abychom s dcerou jely s ním nebo za ním později přijely. Já jsem tu však nemohla nechat babičku, která už tou dobou trpěla počínající demencí.

Vztah na dálku by nefungoval

Milan se sbalil a odjel. V podstatě jsme se rozešli. Jak chcete udržet vztah na takovou dálku? A tak mi tu nastal kolotoč povinností. Musela jsem se vrátit do práce. Uživit se nebylo vůbec jednoduché, i když jsme bydlely ve vlastním. Chtěla jsem, aby Klárka měla to, co ostatní děti. Platily se kroužky, slušné oblečení, občas nějaký výlet nebo tábor.

Na to vše jsem musela šetřit a nějak vydělat. Brala jsem si i práci na doma a po večerech se probírala papíry. Milan občas poslal nějaké peníze, ale nepřispíval mi nijak pravidelně a já nejsem typ, který by se tahal někde po soudech. Ukázal se na pár dní v roce, dovezl Klárce nějaké dárky, značkové oblečení a společně někam vyrazili. Také jí sliboval, že ji vezme na prázdniny do Anglie. Pak se však vždy vymluvil na práci.

Dcera se odstěhovala natrvalo

Když bylo Klárce patnáct, babička umřela. Bylo nám po ní smutno, ale Klárka si konečně mohla zařídit svůj vysněný pokoj. Nakoupila jsem nábytek i doplňky do jejího nového království. Brzy nato se však Milan vrátil z Anglie natrvalo. Koupil byt na našem sídlišti, aby byl blízko Klárky, a zařídil jí tam pokoj. Po těch letech se z něj stal najednou svědomitý otec.

Zatímco já celý život dřela, on si našetřil slušné peníze. Začal Klárku brát do restaurací, za kulturou a kupoval jí i drahé oblečení. Udělal na ni velký dojem a ona postupně trávila více času u něj než u mě. S úderem osmnáctých narozenin mi oznámila, že se stěhuje k otci napořád. Nechápala jsem, proč chce jít za ním. Pro mě to byl člověk, který na ni roky kašlal. Jemu jsem to nevyčítala, ale od dcery jsem očekávala trochu vděku. Jak může nevidět, co jsem pro ni všechno udělala, a jen tak se sbalit a odejít pryč?

Dnes je jí dvacet a studuje, za což jsem vděčná. U mě se však ukáže velmi sporadicky. Nemá čas. Na společnou procházku nebo víkend už si ani nevzpomínám. Zůstala jsem sama. Mám-li být upřímná, někdy lituji, že jsem se tehdy rozhodla dítě si nechat. Snažím se zůstat nad věcí, možná se to časem ještě otočí. Momentálně jsem však z dceřina chování opravdu zklamaná.