„Moje rodina jsou pro mě cizí lidé,“ říká paní Jaroslava. Od dětí sice dostává peníze, ale chybí jí láska

Osamocená čtenářka se prostřednictvím dopisu svěřila se svým životním příběhem. Chtěla by tak varovat dnešní mladé rodiče, aby neudělali stejnou chybu jako kdysi ona. O peníze sice nemá nouzi, její děti ji podporují, ale neviděla je už několik let. Cítí se tak sama. Myslela si, že se o ni její ratolesti postarají úplně jinak. Je velmi zklamaná, nic však již nezmůže.

Vše dělala pro své děti

Paní Jaroslava K. nedávno oslavila své čtyřiasedmdesáté narozeniny. Celý život pracovala jako švadlena, její manžel zase působil na úřadě. Dřela se především kvůli svým dvěma dětem, aby měly dokonalý život, nestrádaly, mohly vystudovat a vybudovat si zářnou kariéru. Nechtěla po nich, aby jí pomáhaly v domácnosti, dávala jim prostor ke studiu a sebevzdělávání.

„Povedlo se mi z Radima a Terezy vychovat slušné a pracovité lidi. Veškeré své peníze jsem vrazila do nich. Pro sebe jsem nic nekupovala, oblečení jsem si ušila, raději jsem spořila dětem,“ vysvětluje v dopise zaslaném do redakce DámskéhoDeníku paní Jaroslava. Když její syn a dcera dospěli, odstěhovali se do zahraničí, kde žili své vlastní životy a založili si rodiny. „Radim žije v Americe, Terezka zase v Anglii,“ píše dále čtenářka. Je šťastná za jejich spokojenost, ale cítí se tak sama.

Po smrti manžela zůstala úplně sama

Před třemi lety jí zemřel manžel, na jeho pohřbu viděla své děti naposledy. Sice jí občas zavolají a pravidelně posílají peníze, aby nestrádala, ale lásku a společnost jí to nenahradí. „Loni jsem musela na operaci kloubu, takže mám teď berle a špatně se mi chodí,“ svěřuje se dále v dopise paní Jaroslava. Kvůli tomu jí děti najaly ošetřovatelku, která se o ni nonstop stará.

Další žena, již zaplatili, má na starosti matčiny finance a účty. „Je to od nich hezké, ale ani jeden z nich mi nenabídl, abych se k nim přestěhovala, že by se o mě postarali. Raději to přenechali cizím lidem, kteří jsou mi ale nyní bližší než oni,“ stěžuje si čtenářka.

„Měla jsem být asi víc sobecká a užívat si života, dokud jsem mohla. Vše jsem ale obětovala dětem, které na mě teď kašlou,“ pokračuje v psaní paní Jaroslava. Tím by chtěla varovat rodiče, aby mysleli také na sebe. Mohli by totiž jinak skončit jako ona, úplně sama a bez lásky svých dětí. Zapomínají na ni, a to ji bolí ze všeho nejvíc. Podobný osud potkal i paní Zdenku, která se cítí zcela zbytečná, jak se zmiňovala ve svém dopise, který jsme na DámskémDeníku zveřejňovali.