Podepsala jsem souhlas s odpojením táty od přístrojů. Když jsem se rozloučila, zdravotní sestra najednou zbledla

Volali mi po obědě, ať přijedu co nejdřív do nemocnice za tátou. Ležel na jednotce intenzivní péče čtvrtý den po těžké mrtvici a už z tónu hlasu bylo jasné, že nejde o běžnou informaci nebo posun ve stavu. Doktor mluvil opatrně a věcně, ale bylo z toho poznat, že mě nevolají jen proto, abych přišla na návštěvu. Máma už několik let nežila a sourozence nemám, takže všechno šlo přes mě. Cestu do nemocnice si pamatuju hlavně podle toho, jak jsem se snažila držet praktických věcí a nepřemýšlet moc dopředu, protože jsem tušila, co asi přijde, ale stejně jsem si to nechtěla připustit.

Podpis, který změnil všechno

Posadili mě do malé místnosti vedle oddělení a lékař mi vysvětlil, že tátův stav je velmi vážný. Mluvil o velkém otoku v hlavě, špatných výsledcích vyšetření a o tom, že další zlepšení prakticky nečekají. Ptala jsem se několikrát trochu dokola, jestli je aspoň malá šance, že by se probral, že by o nás věděl nebo něco vnímal. Odpověď byla pokaždé stejná, jen jinak formulovaná. Nečekají to. Pak přede mě dali papír, kde bylo potvrzení, že jsem byla seznámená s navrženým postupem a že s ním souhlasím. Podepsala jsem to jako jediný blízký člověk, který tam za něj mohl být. V tu chvíli jsem vycházela z toho, co mi opakovaně říkali, tedy že přístroje už jen udržují tělo a nevedou k ničemu, co by znamenalo návrat nebo zlepšení.

Potom mě sestra odvedla k jeho posteli. Byla klidná, mluvila normálně a lidsky, bez zbytečných vět navíc. Řekla mi, že mám čas se rozloučit, než lékaři udělají to, na čem jsme se domluvili, a že kdyby se mi udělalo špatně, mám si sednout. Až u té postele mi úplně došlo, že podpis, který jsem před pár minutami dala, nesouvisel s nějakou vzdálenou administrativou, ale přímo s tím, co se bude dít teď. Táta ležel napojený na přístroje a já jsem najednou nevěděla, co přesně má člověk v takové chvíli říkat. Nepřišlo mi správné dělat z toho posledního setkání něco slavnostního nebo mimořádného, tak jsem začala mluvit úplně obyčejně.

Pak přišel pohyb, který nikdo nečekal

Vzala jsem ho za ruku a říkala mu, že jsem tam, že u něj jsem a že nemusí mít strach. Mluvila jsem na něj tak, jak jsem na něj mluvila vždycky, když byl nemocný nebo unavený. V jednu chvíli jsem měla pocit, že mi sevření ruky lehce vrátil, ale sama jsem se hned zarazila, protože jsem nevěděla, jestli si to jen nenamlouvám. Nechtěla jsem si nic namlouvat. O pár vteřin později ale lehce pohnul víčky. Nebyl to velký pohyb, spíš drobná změna, kterou bych si možná sama ani nebyla jistá, kdyby vedle mě nestála sestra. Ta viditelně zpozorněla, protože ještě předtím říkala, že dva dny nereagoval vůbec na nic.

Hned sáhla po tlačítku, zavolala lékaře a začala sledovat monitor i jeho obličej. Já tam jen stála, pořád jsem držela tátu za ruku a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Nevěděla jsem, jestli šlo jen o reflex, nebo jestli mě nějak zachytil, i když třeba jen na okamžik. Když doktor přišel, chtěl ověřit, jestli se reakce zopakuje, a požádal mě, abych na tátu znovu promluvila. Udělala jsem to stejně jako předtím, bez nějakých velkých slov. Všichni se v tu chvíli soustředili na to, jestli se znovu objeví pohyb víček nebo změna v ruce, a najednou se přestalo řešit to, kvůli čemu mě předtím zavolali.

Plánovaný postup se odložil a kolem postele se začalo řešit, co ta reakce znamená a jestli má nějakou vypovídací hodnotu. Nikdo to nepodával jako zlepšení. Spíš opakovali, že to může být krátká reflexní reakce, která sama o sobě nic nemění, ale že ji v takové chvíli nemůžou jen přejít. Seděla jsem pak na chodbě a měla jsem v sobě zvláštní směs úlevy a ještě většího zmatku. Před pár minutami jsem měla za sebou nejtěžší podpis v životě a byla jsem smířená s tím, že konec přijde během krátké chvíle. Pak se ale všechno znovu otevřelo do nejistoty. Ne do naděje, to ne, spíš do prostoru, kde si člověk najednou nemůže být jistý vůbec ničím, ani tím, co mu ještě před chvílí připadalo definitivní.