Macinka udělil medaili Klausovi. Byl roky jeho podřízený na Hradě, teď mu dává vyznamenání

Medaile ministra zahraničních věcí „Za zásluhy o diplomacii“ není státní vyznamenání, jaké uděluje prezident republiky. Je to resortní ocenění, které vzniklo na základě nařízení vlády č. 290/2018 Sb., a o jehož udělení rozhoduje výhradně ministr, který tak může učinit i bez jakéhokoli vnějšího návrhu. Právě tato široká diskrece dělá z Macinkova rozhodnutí krok, který je formálně neprůstřelný. Politicky je ale jiná liga. Muž, který pět let vedl tiskovou službu Kanceláře prezidenta republiky pod Klausovým vedením a dalších dvanáct let působil v Institutu Václava Klause, teď svému někdejšímu šéfovi předává nejvyšší diplomatické ocenění resortu, který řídí.

Pět let na Hradě, dvanáct let v institutu

Macinkův vládní profil se čte jako mapa klausovského okruhu. V letech 2008 až 2013 zastával na Pražském hradě pozici vedoucího Tiskové služby a zástupce ředitele Tiskového odboru KPR. Když Klaus v březnu 2013 opustil Hrad, Macinka odešel s ním do Institutu Václava Klause, kde setrval až do svého jmenování ministrem zahraničí v prosinci 2025. Sedmnáct let nepřetržité profesní vazby na jednoho člověka. A ten člověk teď od něj přebírá medaili.

Macinka přitom není jediným mostem mezi Černínem a klausovským prostředím. Podle zjištění iROZHLASu, která převzala ČT24, se do jeho poradního týmu dostali i další lidé spojení s Hradem éry Klause. A jak upozornily Novinky.cz, poradcem ministra se stal i Jiří Weigl, Macinkův bývalý nadřízený z Institutu Václava Klause. Personální síť je hustá a ocenění Klause do ní přidává symbolickou tečku.

Klaus mezi Albrightovou a Koudelkou

Dosavadní seznam laureátů medaile vypadá jako „kdo je kdo“ české a mezinárodní diplomacie. Madeleine Albrightová, Karel Schwarzenberg, Javier Solana, lord George Robertson, Luboš Dobrovský, Alexander Vondra. V roce 2025 ji tehdejší ministr Jan Lipavský předal mimo jiné Michalu Koudelkovi, organizaci Post Bellum, diplomatce Mileně Vicenové nebo ukrajinskému velvyslanci Tetianu Okopné. Převažují kariérní diplomaté, bezpečnostní osobnosti, exministři zahraničí, lidskoprávní organizace a zahraniční politici.

Bývalý český prezident se v oficiálním seznamu laureátů dosud neobjevil. Klaus by tak nebyl jen dalším jménem na listině, byl by prvním oceněným, který je zároveň bývalou hlavou státu a člověkem z bezprostředního politického okruhu udělujícího ministra. Formálně se vejde do kritérií: pravidla hovoří o „mimořádném nebo dlouhodobém přínosu pro českou diplomacii, zahraniční politiku nebo rozvoj mezinárodních vztahů“. Jako bývalý prezident s mezinárodním profilem tuto podmínku splnit může. Jenže profil dosavadních laureátů ukazuje, že předchozí ministři volili jinak, oceňovali lidi a instituce, jejichž přínos diplomacii byl přímý, profesní, často apolitický.

Signál, nebo jen gesto?

Podle nás nejde o náhodu ani o pouhé protokolární gesto. Macinka od nástupu na Černín opakovaně signalizuje příklon k „realističtější“ diplomacii, která klade menší důraz na hodnotové rámování a větší na pragmatické vyjednávání. V OSN 24. února 2026 sice jednoznačně označil ruskou invazi na Ukrajinu za nelegitimní a vyzval Putina k ukončení války, ale zároveň zdůraznil potřebu vyčerpat diplomatické možnosti. To je jazyk, který se s klausovským prostředím nerozchází tak ostře, jak by se mohlo zdát. Na webu Václava Klause se dlouhodobě akcentuje odmítání „válečnického tónu“ a preference mírového uspořádání. Rozdíl mezi Macinkou a Klausem je spíš v tónu než v ose.

Udělení medaile pak lze číst jako symbolický akt, kterým si nový ministr přepisuje panteon české diplomacie. Místo aby ocenil další kariérní diplomaty nebo bezpečnostní osobnosti, vybral muže, jehož jméno je pro jednu část české veřejnosti synonymem státnického pragmatismu a pro druhou symbolem rozchodu s polistopadovým zahraničněpolitickým konsenzem.

Co z toho plyne pro Černín

Přesné oficiální odůvodnění, které ministerstvo při udělení medaile použilo, se nám v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat. Stejně tak bezprostřední reakce české politické scény zatím chybějí. To ale na podstatě věci nic nemění. Macinkův krok je formálně čistý, pravidla mu dávají plnou pravomoc a žádná překážka neexistuje. Reputačně je ale zranitelný právě proto, že se ocenění pohybuje na hranici mezi uznáním bývalé hlavy státu a odměnou pro vlastního někdejšího šéfa.

Pokud Macinka chtěl vyslat signál, že jeho diplomacie bude mít jiný ideový základ než ta Lipavského, podařilo se mu to jednou medailí účinněji než tuctem projevů. Otázka je, zda si Černín může dovolit, aby jeho nejvyšší resortní ocenění vypadalo jako interní záležitost jednoho politického okruhu.