Kdo rozhodne o penězích pro ČT, ovládne zprávy. Wollner popsal, co se v Česku právě děje

Čtyři dny nato, 19. června, putoval návrh do Poslanecké sněmovny. Tím se debata o budoucnosti veřejnoprávních médií přesunula z komentářů a tiskových konferencí do legislativního procesu s reálnými důsledky. Novinář Marek Wollner v sérii komentářů a rozhovorů upozorňuje, že nejde o účetní operaci, ale o přesun moci. Dosud platil přímý vztah: občan zaplatil poplatek, médium za něj vyrábělo obsah. Nově bude hlavní balík peněz procházet rukama vlády a parlamentu. A kdo drží rozpočtovou páku, říká Wollner, ten má nástroj tlaku, ne nutně dnes, ale kdykoli se mu to bude hodit.

Od složenky ke státnímu rozpočtu: co se změnilo za dva měsíce

Časová osa je překvapivě rychlá. Ministerstvo kultury předložilo 14. dubna široký návrh mediální reformy. Během měsíce nasbíralo zhruba čtyři stovky připomínek, včetně výhrad Ministerstva financí, které upozornilo, že návrh ani jasně neříká, z jaké rozpočtové kapitoly se má platit. Premiér Babiš 30. května oznámil, že vláda od rozsáhlého „mediálního zákona“ ustupuje a soustředí se výhradně na změnu financování. O šestnáct dní později kabinet nový zákon schválil.

Konkrétní čísla pro rok 2027: Česká televize má podle vládního návrhu dostat 5,740 miliardy korun, Český rozhlas 2,065 miliardy. Jenže obě instituce si v současném systému plánují na rok 2026 vybrat na poplatcích dohromady přes 9,2 miliardy. Rozdíl činí zhruba 1,4 miliardy korun. Složenka za 205 korun měsíčně sice zmizí, ale peněz přiteče méně, a o jejich výši bude rozhodovat každoroční politické vyjednávání.

Wollnerova teze: od účetnictví k moci

Wollner svou argumentaci staví na třech vrstvách. První je principiální: přímý vztah občan–médium se mění na vztah vláda–médium. Druhá je historická, připomíná případ Mafry, kde podle něj po převzetí vydavatelství politikem postupně slábla investigativní žurnalistika vůči vlastníkovi. Třetí vrstva míří do budoucna: pokud oslabíte veřejnoprávní média, otevřete cestu k tlaku i na soukromé redakce, přes reklamu, státní podniky a veřejné instituce.

„Nejdřív se politik nezeptá na titulky zpráv,“ parafrázuje Wollner mechanismus v rozhovoru pro Život v Česku. „Zeptá se, proč ČT kupuje olympiádu nebo fotbal.“ Od kontroly výdajových položek je podle něj už jen krok ke kontrole toho, co se vyrábí a vysílá. Ministra kultury Otu Klempíře přitom kritizuje za názorový obrat: dříve jeho politické okolí mluvilo o poplatcích jako o záruce nezávislosti, dnes nese návrh, který tuto záruku ruší.

Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral to po dubnové tiskové konferenci popsal bez diplomatických obálek: jde o „přímé napojení“ média na politiky a státní moc. Šéf České televize Hynek Chudárek doplnil, že s navrženými částkami by ČT nedokázala plnit zákonné závazky, musela by omezit původní tvorbu a propouštět.

Co říká Evropa, a proč srovnání kulhá

Zastánci změny rádi ukazují na sever Evropy. Finsko přece taky nemá složenky. Jenže finský model funguje jinak: takzvaná Yle tax je účelová mediální daň vybíraná v daňovém systému a převáděná přes zvláštní fond, nikoli běžná rozpočtová kapitola závislá na každoročním hlasování parlamentu. Španělská RTVE zase kombinuje státní kompenzaci s odvody komerčních vysílatelů.

Evropský rámec pro svobodu médií (EMFA) výslovně varuje před „rizikem nepřípustného vlivu“ z každoročních rozpočtových vyjednávání a doporučuje víceleté, předem jasné financování. Organizace Reportéři bez hranic přidává tvrdá data: tam, kde byl poplatek nahrazen přímým čerpáním ze státního rozpočtu, rozpočty veřejnoprávních médií v průměru klesly o devět procent. Jako odstrašující příklady uvádí Slovensko a Rumunsko.

Podle dat EBU se v roce 2020 opíralo o veřejný rozpočet 31 z 56 evropských mediálních trhů, zatímco 20 trhů stálo na poplatku. Číslo ale klame, většina rozpočtových modelů obsahuje pojistky, které český návrh v současné podobě postrádá.

Co to znamená pro diváka

Přímý důkaz budoucího obsahu samozřejmě neexistuje. Mechanismus je ale čitelný. Když management ví, že o jeho rozpočtu rozhoduje vláda, roste tlak na opatrnost. Ne nutně formou telefonátu do redakce; stačí, že editorské rozhodování začne zohledňovat, kdo drží peníze. Méně konfliktních formátů, méně drahé investigativy, bezpečnější programová skladba.

Součástí schváleného balíku je navíc změna zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, která rozšiřuje jeho kontrolu na hospodaření ČT a ČRo. Samo o sobě to není špatně, veřejné peníze si kontrolu zaslouží. V kombinaci s rozpočtovou závislostí ale vzniká další bod, přes který může politická moc vstupovat do rozhodování o tom, za co médium utrácí.

Pro občana platba nezmizí. Přesune se z poštovní složenky do daní. A ponese ji i ten, kdo byl dosud od poplatku osvobozen. Úspora je iluze. Skutečná změna je jinde, v tom, kdo bude mít každý rok v ruce páku.

Návrh teď leží ve sněmovně. Poslanci rozhodnou nejen o penězích pro Českou televizi, ale i o tom, jak silnou pojistku si česká veřejnoprávní média udrží vůči těm, kdo zrovna vládnou.