Inflace 2,1 % je náš úspěch, napsala Schillerová. Pod příspěvkem se strhla lavina, kterou nečekala

Alena Schillerová v příspěvku na síti X shrnula květnovou inflaci 2,1 %, levnější elektřinu a třetí nejlevnější naftu v EU do jediné věty: „Výsledky dělá strategická hospodářská politika, ne strategická komunikace.“ Pod postem se během hodin objevily stovky kritických reakcí. Uživatelé psali o „chlubení se cizím peřím“, o přesouvání nákladů na daňové poplatníky, o nesplněných slibech levnějších hypoték. Schillerová se ocitla v situaci, kdy jí nikdo nevyvrací čísla, ale skoro všichni zpochybňují, kdo za nimi stojí.

Co přesně Schillerová tvrdí, a co říkají data

Květnová meziroční inflace podle Českého statistického úřadu skutečně činila 2,1 %. To je fakt. Jenže pro mezinárodní srovnání se používá harmonizovaný index HICP, a ten Eurostat pro Česko uvádí ještě nižší číslo: 1,8 %. Nižší mělo v květnu jen Švédsko (1,1 %), stejnou hodnotu Dánsko. Průměr celé EU dosáhl 3,3 %. Česko si tedy v evropském žebříčku stojí výborně, paradoxně lépe, než Schillerová sama prezentuje.

Problém není v číslech. Problém je ve slově „náš“. Česká národní banka ve svém komentáři ke květnové inflaci vysvětluje zpomalení hlavně poklesem cen potravin a pohonných hmot v kombinaci s pokračující restriktivní měnovou politikou. Guvernér Aleš Michl jde ještě dál: v rozhovoru pro Bloomberg z 12. června říká, že jádrová inflace zůstává na 2,9 %, služby zdražují o 4,6 % a fiskální deficit peněžní zásobu spíš roztlačuje. Jinými slovy, centrální banka drží inflaci dole navzdory vládním výdajům, ne díky nim.

Elektřina: úspora na faktuře, náklad v rozpočtu

Domácnosti od ledna 2026 skutečně platí za elektřinu méně. Důvod je konkrétní: vláda rozhodla, že příspěvek na obnovitelné zdroje energie (POZE), který se dříve účtoval přímo odběratelům, nově hradí v plné výši stát. Podle Energetického regulačního úřadu šlo původně o částku zhruba 17,1 miliardy korun ročně, kterou platili odběratelé v regulované ceně. Ta se přesunula do státního rozpočtu.

Pro průměrnou domácnost to znamená úsporu 599 Kč na každé spotřebované megawatthodině včetně DPH. ČEZ uvádí pokles regulované části ceny přes 15 %. Číslo na faktuře je reálné, úleva v peněžence hmatatelná. Jenže výdaj nezmizel, přestěhoval se. Těch 17,1 miliardy korun zaplatí ti samí lidé, jen tentokrát z daní. Je to legitimní politické rozhodnutí, ale prezentovat ho jako „zlevnění“ bez kontextu je marketingový trik.

Nafta: třetí nejlevnější v EU, ale proč

U nafty je obraz složitější. Vláda provedla dva viditelné zásahy:

• Snížila spotřební daň na naftu o 1,939 Kč/l (tedy 2,35 Kč/l včetně DPH).
• Zastropovala marži čerpacích stanic na 3 Kč/l.

Podle dat odvozených z EU Oil Bulletinu k 8. červnu 2026 byla česká nafta skutečně třetí nejlevnější v EU; levnější ji měly jen Malta a Polsko. Ministerstvo financí samo počítá maximální ceny z velkoobchodních indexů ČEPRO, ORLEN, MOL a kotací Platts. Do výsledné ceny tedy vstupuje světový trh s ropou stejnou měrou jako vládní regulace. Rozpočtový dopad snížení spotřební daně přitom činí zhruba miliardu korun měsíčně.

Schillerová říká „zařídili jsme třetí nejlevnější naftu“. Přesnější by bylo: vláda administrativně stlačila dvě složky ceny, zatímco třetí, velkoobchodní nákup, určuje globální trh. Kdyby ropa stála o dvacet dolarů víc za barel, pořadí by vypadalo jinak.

Komu patří zásluha: vláda versus ČNB

Celý spor se dá zúžit do jedné otázky: kdo drží inflaci na uzdě? Vláda může ukázat na konkrétní opatření s okamžitým efektem, zrušení POZE na fakturách, nižší daň na naftu, zastropované marže. Jsou viditelná, snadno komunikovatelná a voliči je pocítí přímo.

Jenže celkovou cenovou hladinu formuje především měnová politika. ČNB drží sazby na restriktivní úrovni, Michl veřejně zvažuje jejich další zvýšení a upozorňuje, že domácí inflační tlaky nezmizely. Jádrová inflace 2,9 % a zdražování služeb o 4,6 % ukazují, že pod hlavičkovým číslem 2,1 % bublá tlak, který vládní zásahy neřeší. Naopak, fiskální deficit, do kterého se promítají i ty miliardy za POZE a odpuštěnou daň, podle centrální banky inflaci spíš přiživuje.

Schillerová nepoužila smyšlená čísla. Každé z nich má oporu v institucionálním zdroji. Co udělala, je politická maximalizace: vzala dílčí vládní zásahy, přiřadila k nim celkový výsledek a podepsala se pod něj. Je to totéž, jako kdyby trenér brankáře tvrdil, že jeho tým vyhrál díky čistému kontu, a zapomněl zmínit útočníky, kteří dali tři góly.

Co z toho plyne pro peněženku

Průměrná česká domácnost dnes platí za elektřinu méně a u pumpy tankuje levněji. To je reálné. Zároveň ale ceny služeb rostou o 4,6 %, nájmy tlačí nahoru a jádrová inflace převyšuje cíl ČNB. Zlepšení kupní síly pocítí jen ten, komu příjmy rostou rychleji než 2,1 %. A těch 17 miliard za POZE plus miliarda měsíčně za naftu se jednou vrátí, buď v daních, nebo ve škrtech jinde.

Inflace 2,1 % je dobrá zpráva. Otázka, kdo si ji smí připnout na klopu, má ale víc než jednu správnou odpověď, a Schillerová si vybrala tu nejpohodlnější.