Turek řekl, že Ústavní soud nemá existovat. Kalousek mu odpověděl jednou větou, která sedla

Bylo úterý 24. června 2026, krátce po poledni, když Ústavní soud zveřejnil předběžné opatření v kompetenčním sporu mezi prezidentem a vládou. Vláda musí neprodleně oznámit NATO i organizátorům summitu, že Petr Pavel je součástí oficiální české delegace, zajistit mu akreditaci a nesmí mu účast jakkoliv ztěžovat. Rozhodnutí přišlo dva dny poté, co kabinet Andreje Babiše schválil delegaci vedenou premiérem, bez prezidenta. Reakce z politické scény přicházely rychle. Jedna z nich ale přerostla běžnou kritiku konkrétního verdiktu a zamířila na samotnou existenci instituce, která verdikt vydala.

Co přesně Turek řekl

Filip Turek, poslanec za Motoristy a vládní zmocněnec, nejprve napsal, že Ústavní soud předvedl „bezbřehou neobjektivitu“ a „napadení parlamentního pořádku a posouvání nás k prezidentskému systému“. Pak to celé shrnul jedinou větou: „Ústavní soud potvrdil, že by neměl existovat.“ Nešlo o kritiku konkrétního právního závěru, o polemiku s odůvodněním ani o výhradu k procesnímu postupu. Šlo o popření smyslu instituce jako takové, a to v reakci na dočasné procesní rozhodnutí, které výslovně nepředjímá konečný výsledek sporu.

Právě v tom spočívá jádro problému. Ústavní soud v českém systému existuje proto, aby řešil přesně tenhle typ střetů, kompetenční spory mezi ústavními orgány. Pokud politik reaguje na takové rozhodnutí tím, že soud nemá existovat, neříká „soud se mýlí“. Říká, že mechanismus, který má spory mezi mocemi brzdit, je sám o sobě nelegitimní.

Kalouskova odpověď a proč zabodovala

Miroslav Kalousek na Turkův výrok reagoval stručně. Přesné znění jeho repliky se v otevřených zdrojích nepodařilo ověřit v doslovné podobě, obsahově ale mířila na klíčový rozdíl: jedna věc je nesouhlasit s rozhodnutím soudu, druhá věc je zpochybňovat jeho právo existovat. Každý politik může říct, že se soud zmýlil, že špatně vyložil ústavu, že jeho rozhodnutí bude mít škodlivé důsledky. To je legitimní součást demokratické debaty. V momentě, kdy ale přejde od „soud rozhodl špatně“ k „soud nemá existovat“, opouští prostor kritiky a vstupuje do prostoru delegitimizace.

Podle nás právě proto Kalouskova reakce rezonovala. Ne kvůli rétorickému brilantnímu obratu, ale proto, že jednou větou pojmenovala hranici, kterou Turek překročil. V české politické historii se dají dohledat útoky na konkrétní nálezy Ústavního soudu i na údajnou nestrannost jednotlivých soudců. Výrok o tom, že soud jako instituce nemá existovat, je ale mimořádně ostrý, a z úst člena vládního tábora obzvlášť.

Co Ústavní soud skutečně nařídil, a co ne

Předběžné opatření, které Turek tak ostře napadl, je ve skutečnosti úzce vymezené. Soud vládě, ministru zahraničí a ministerstvu zahraničí nařídil tři konkrétní věci:

• Bezodkladně notifikovat NATO a organizátory summitu v Ankaře (7.–8. července 2026), že prezident Pavel je součástí oficiální delegace.
• Zajistit prezidentovi akreditaci.
• Nebránit mu v účasti ani ji neztěžovat.

Nic víc. Usnesení výslovně zdůrazňuje, že nepředjímá konečné rozhodnutí o tom, jak se pravomoci prezidenta a vlády při zastupování státu navenek obecně rozdělují. To má soud rozhodnout v řádu měsíců. Ani uvnitř pléna přitom nešlo o jednomyslný krok, soudce Jan Wintr a soudkyně Dita Řepková připojili odlišné stanovisko. Přesto je předběžné opatření závazné a vláda ho musí respektovat.

Rychlost zásahu měla praktický důvod. Lhůta pro notifikaci složení oficiální delegace organizátorům se blížila k 26. červnu. Soud jednoduše neměl čas čekat.

Cesta ke sporu: tři měsíce, žádná dohoda

Chronologie ukazuje, že prostor na politické řešení existoval dlouho. Už 8. dubna 2026 prezident Pavel písemně oznámil premiéru Babišovi, že se chce summitu v Ankaře zúčastnit v čele delegace, a žádal součinnost vlády. Vláda o složení delegace rozhodla až 22. června, a prezidenta do ní nezařadila. O dva dny později byl spor u Ústavního soudu.

Tři měsíce je dost času na to, aby se dvě strany dohodly na formátu zastoupení na aliančním summitu. Nestalo se tak. Za neúspěch dohody nesou odpovědnost obě strany, operativní zodpovědnost ale držela především vláda, ta měla logistiku, akreditace i diplomatickou komunikaci ve svých rukou. Ministr zahraničí Petr Macinka po verdiktu soudu uvedl, že přesnou roli prezidenta na summitu má ještě řešit kabinet na pondělním jednání. Ústavní právníci přitom už v dubnu upozorňovali, že spor není černobílý: jde o sdílenou kompetenci, kde vedle ústavní zvyklosti stojí i vládní odpovědnost za zahraniční a obrannou politiku.

Víc než spor o sedadlo v Ankaře

Reputační riziko pro Česko je reálné. Advokát Tomáš Nahodil už v dubnu upozorňoval, že pokud by prezident musel cestovat odděleně nebo bez běžné státní součinnosti, vzniká vedle logistického a bezpečnostního problému i problém reputační. Předběžné opatření Ústavního soudu tento scénář alespoň dočasně odvrací.

Jenže podstatné teď není jen to, kdo bude sedět v české delegaci 7. července v Ankaře. Podstatné je, že dočasné procesní rozhodnutí, které samo o sobě nic definitivního neřeší, vyvolalo u člena vládního tábora reakci, která míří na samotnou existenci instituce. Pokud se tento typ rétoriky normalizuje, příště nebude snadné přijmout ani konečný nález. A právě to je důvod, proč jedna dobře mířená věta z opačného rohu politického spektra dokázala trefit nerv celé debaty.