Hejma nazval Pavla odpudivou bytostí. Syn Ludvíka Vaculíka mu připomněl, kdo tu je podle něj opravdu odpudivý

Načasování nebylo náhodné. V úterý 23. června 2026, v den, kdy Petr Pavel oznámil podání kompetenční žaloby proti vládě kvůli vyřazení z delegace na červencový summit NATO v Ankaře, se na Hejmově facebookovém profilu objevil sdílený text s otázkou: „Není ten náš prezident náhodou odpudivá bytost?“ Podle sekundárního přepisu nešlo o klasický autorský status, ale o sdílenou grafiku s tímto textem. Reakce přišla rychle, a přišla od člověka, jehož rodina ví, co znamená být terčem moci zblízka.

Spor o summit NATO přerostl na Ústavní soud

Celý konflikt se táhne nejméně od 8. dubna 2026, kdy Pavel napsal premiéru Babišovi, že se summitu hodlá zúčastnit „v čele delegace“. Opíral se o článek 63 Ústavy, který prezidentovi svěřuje pravomoc zastupovat stát navenek, a připomněl ústavní zvyklost: z dvaceti summitů NATO vedl českou delegaci prezident v devatenácti případech.

Vláda ho přesto z delegace vyřadila. Pavel reagoval kompetenční žalobou. A už následující den, 24. června, Ústavní soud vydal předběžné opatření, které vládě, ministrovi zahraničí i ministerstvu uložilo bezodkladně notifikovat NATO, že prezident je součástí české oficiální delegace, a zajistit mu akreditaci. Meritorní rozhodnutí teprve přijde, soud sám odhaduje řádově měsíce. Praktický výsledek ale existuje už teď: Pavel do Ankary pojede.

Hejmova dlouhá cesta od hudby k politickým výpadům

Výpad proti Pavlovi není ojedinělý záchvěv. Hejma se v roce 2026 profiluje jako pravidelný politický komentátor s jasnou linií. V lednu na Facebooku napsal „Macini prezidentem!“ a vzápětí útočil na Pavla kvůli nejmenování Filipa Turka. V únoru se otevřeně přihlásil k podpoře Donalda Trumpa i Petra Macinky a svou pozici rámoval odporem k migraci, „zelené“ agendě a genderovým tématům.

Trajektorie je čitelná. V roce 2018, když přebíral medaili od Miloše Zemana, Hejma v rozhovoru pro Reflex označil tehdejšího prezidenta za „pokračovatele politického odkazu Václava Klause“. Od klausovsko-zemanovské konzervativní linie se posunul k dnešnímu národně-populistickému bloku. Není to posun doleva ani doprava, je to posun ke stále ostřejšímu tónu a stále užšímu politickému kmeni.

Vaculíkova odpověď a váha rodinné paměti

Do facebookové přestřelky vstoupil Jan Vaculík, ročník 1958, syn spisovatele a disidenta Ludvíka Vaculíka, autora Dvou tisíc slov. Ve své reakci Hejmovi připomněl, kdo je tu podle něj skutečně odpudivý, a namířil přitom na Hejmovu evidenci v registrech StB pod krycím jménem Rony.

Proč zrovna Vaculíkova slova nesou jinou váhu než běžný komentář pod postem? Protože jeho rodina zažila druhou stranu téhož aparátu. V Paměti národa Jan Vaculík popisuje odposlechy, sledování i přímý tlak StB na celou rodinu. Otec byl jednou z nejvýraznějších obětí normalizačního režimu. Když syn takového muže připomíná někomu evidenci u tajné policie, nejde o trolling. Je to střet dvou biografií, jedné, která režimu čelila, a druhé, která se v jeho registrech ocitla na opačné straně.

Je třeba dodat, co říká i Archiv bezpečnostních složek: samotná evidence má informativní charakter a není plnohodnotným důkazem konkrétní činnosti. Hejmův svazek a jeho obsah se v otevřených primárních zdrojích nepodařilo ověřit. Přesto, v momentě, kdy Hejma veřejně nálepkuje prezidenta republiky jako „odpudivou bytost“, se otázka jeho vlastní minulosti vrací s novou naléhavostí.

Víc než facebooková hádka

Celý spor ukazuje, jak rychle se v Česku roku 2026 prolíná ústavní právo se sociálními sítěmi. Na jedné straně stojí kompetenční žaloba, předběžné opatření Ústavního soudu a otázka, kdo zastupuje stát na summitu NATO. Na druhé straně facebookové grafiky, sdílené výkřiky a kulturní válka vedená jazykem, který by ještě před pár lety patřil na okraj veřejné debaty.

Hejma není politik a nemá mandát. Ale jeho výpady proti Pavlovi a otevřená podpora Macinky z něj dělají jednu z hlasitých rezonančních desek současné opozice. Vaculíkova odpověď pak připomíná, že v české veřejné debatě pořád existují lidé, pro které slovo „odpudivý“ není abstraktní nálepka, ale něco, co jejich rodina zažila na vlastní kůži, a vědí přesně, odkud přicházelo.