Kalousek spočítal, co stojí zrušení koncesionářských poplatků

Kalousek spočítal, co stojí zrušení koncesionářských poplatků. Každý učitel mohl mít o 4 tisíce víc měsíčně

Vláda 15. června schválila zákon, který přesouvá financování České televize a Českého rozhlasu do státního rozpočtu. Nový výdaj: 7,8 miliardy korun ročně.

i Foto: Lukáš Vrána - licence CC BY-SA 4.0
                   

Miroslav Kalousek vzal kalkulačku a udělal jednoduchý přepočet. Vzal celkovou částku, kterou má stát nově posílat veřejnoprávním médiím, vydělil ji počtem učitelů v regionálním školství a vyšlo mu číslo, které se vejde do titulku. Téměř čtyři tisíce korun měsíčně na každý plný úvazek. Aritmetika sedí. Otázka je, co z ní plyne.

Jak se k číslu dopočítat

Návrh zákona o médiích veřejné služby stanoví roční příspěvek ze státního rozpočtu na korunu přesně:

  • Česká televize: 5 741 826 000 Kč
  • Český rozhlas: 2 065 766 000 Kč
  • Celkem: 7 807 592 000 Kč

Podle dat MŠMT pracovalo v regionálním školství v roce 2025 celkem 163 200 učitelů v přepočtu na plné úvazky. Vydělíme 7,807 miliardy dvanácti měsíci a 163 200 úvazky, výsledek je 3 987 Kč měsíčně. Po zaokrouhlení přesně ty čtyři tisíce.

Důležitá poznámka: jde o hrubý rozpočtový přepočet na úvazek, nikoli o čistou mzdu. Po zdanění a odvodech by učitel viděl na výplatní pásce méně. A hlavně, žádný vládní plán přesunout tyto peníze do školství neexistuje. Kalousek nevytvořil návrh reformy odměňování, vytvořil politickou ilustraci rozpočtové priority.

Co se vlastně mění pro domácnosti

Dnes platí česká domácnost televizní poplatek 150 Kč a rozhlasový 55 Kč měsíčně, dohromady 205 Kč. Od 1. ledna 2027, kdy má zákon nabýt účinnosti, tato přímá platba odpadne. Žádná složenka, žádná evidence plátců, žádné vymáhání nedoplatků za nové období.

Náklad ale nezmizí. Přesune se do státního rozpočtu, tedy nepřímo na všechny daňové poplatníky. Vláda neušetří ani korunu, jen změní formu výběru z viditelné platby na rozpočtový řádek. Důvodová zpráva mluví o „stabilním, předvídatelném a administrativně méně náročném“ financování. Kritici čtou totéž jinak: závislost na každoročním schvalování rozpočtu může zvýšit politický tlak na média, která mají být ze zákona nezávislá na výkonné moci.

Méně peněz než dnes, víc než před zdražením

Navržené částky nejsou totéž, co dnes obě instituce z poplatků reálně inkasují. Česká televize letos počítá s výnosem z poplatků 6,73 miliardy, návrh jí dává o necelou miliardu méně. Český rozhlas má v rozpočtu na rok 2026 poplatky ve výši 2,48 miliardy, návrh mu přisuzuje o 410 milionů méně.

Jinými slovy, nový model vrací financování zhruba na úroveň roku 2024, tedy před loňské zvýšení poplatků. Pro obě instituce to znamená škrty. Vedení ČRo mluví o propouštění 150 až 200 lidí z 1 350 zaměstnanců, ČT odhaduje 300 až 500 z 2 900. Zaměstnanci obou médií vyhlásili stávkovou pohotovost. Rušení kanálů ale podle vyjádření ČT zatím na stole není.

Od roku 2028 má příspěvek automaticky růst podle průměrné roční inflace, maximálně však o pět procent ročně. To je pojistka proti argumentu, že stát by částky mohl nechat dlouhodobě zmrazit, ale zároveň strop, který v období vyšší inflace reálnou hodnotu příspěvku sníží.

Rozpočtová priorita, ne jednoduchá volba

Kalouskovo srovnání funguje jako rétorika právě proto, že je aritmeticky přesné. Sedm a půl miliardy na provoz veřejnoprávních médií, to je částka, která by při jiném rozhodnutí pokryla znatelný nárůst učitelských platů. Průměrný plat učitele v regionálním školství činil loni 53 385 Kč hrubého; přidání čtyř tisíc by znamenalo přes sedmiprocentní skok.

Jenže rozpočet není hra s nulovým součtem, kde se peníze jednoduše přesunou z jedné kapitoly do druhé. Ministerstvo financí loni zdůvodňovalo vyšší deficit investičními a obrannými výdaji a tvrdilo, že si stát „nepůjčuje na provozní výdaje“. Roční příspěvek na provoz ČT a ČRo je přitom podle rozpočtové skladby typický neinvestiční transfer. Podle nás je právě tohle jádro Kalouskovy výhrady: nejde mu primárně o učitele, ale o to, že vláda přidává do rozpočtu nový provozní výdaj v řádu miliard a současně tvrdí, že provozní výdaje nerostou.

Spor o veřejnoprávní média tak není volba „televize versus učitelé“. Je to otázka, jestli má být financování veřejné služby viditelné na složence každé domácnosti, nebo rozpuštěné v rozpočtu, kde ho nikdo nevidí, ale každý platí.

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Lukáš Jírovec

Zobrazit další články