Vláda chce zavést nový trestný čin, v Česku s ním má zkušenost třetina lidí

Stačí chvíle nepozornosti u baru a z celého večera zůstane jen prázdné místo v paměti. Přesně takový čin, tajné přimíchání omamné látky do nápoje bez vědomí oběti, teď chce Česko poprvé pojmenovat vlastním paragrafem. Ministerstvo spravedlnosti podle iROZHLASu diskutuje o variantách návrhu s poslankyní Taťánou Malou a Borisem Šťastným, přičemž Malá označila věc za prioritu s cílem mít návrh hotový nejpozději v polovině roku 2026. Téma přitom není nové: Úřad vlády ho otevřel už v březnu 2025 a v říjnu téhož roku svolal kulatý stůl s experty, policií i zahraničními hosty.

Bez vlastního paragrafu se případ těžko vůbec počítá

Dnes policie případy přimíchání látky do nápoje řeší jen tehdy, když jsou spojeny s jiným trestným činem, znásilněním, loupeží nebo ublížením na zdraví. Samotný akt otravy nápoje bez dalšího následku vlastní skutkovou podstatu nemá. To v praxi znamená, že pokud oběť „jen“ přišla o vědomí a nic dalšího se nedokazatelně neprokázalo, trestní právo nemá kde začít. Mluvčí Národní protidrogové centrály Lucie Šmoldasová to potvrzuje: bez přidruženého deliktu se případ jednoduše nevede jako drink spiking, protože takový pojem trestní zákoník nezná.

Britové, ke kterým se česká debata výslovně obrací jako k inspiraci, zavedli v rámci Crime and Policing Bill nový delikt výslovně pokrývající podávání škodlivých látek bez vědomí oběti. Deklarovaným cílem přitom není jen přísnější trest, ale hlavně to, aby oběti vůbec měly důvod incident hlásit a policie měla kde začít sbírat data. Právě tohle je klíčový argument pro samostatný paragraf: nejde primárně o přísnější represi, ale o to, aby čin vůbec vstoupil do systému.

Třetina respondentů, ale číslo je potřeba číst správně

Explorativní sonda organizace Beat Sexism, jejíž výsledky Úřad vlády představil v březnu 2025, sebrala odpovědi od 1 041 lidí a zjistila, že osobní zkušenost s přimícháním látky do nápoje popisuje 32,3 % z nich. Nejde o reprezentativní průzkum celé populace, šetření cílilo primárně na ohroženější skupiny a probíhalo převážně v Praze. Číslo je proto silný signál, ne statistika o každém třetím člověku na ulici. Přesto je to první větší domácí data, která vůbec existují, a jejich rozsah je dost výmluvný na to, aby téma přestalo být vnímáno jako okrajová záležitost pražských klubů.

Nejvíce zkušeností uváděla věková skupina 19 až 24 let, kde se k nim přihlásilo téměř 45 % respondentů. Nejčastějším místem incidentů byly bary, kluby a hospody, tři čtvrtiny případů, ale soukromé večírky tvořily dalších téměř pět. A pak je tu číslo, které rozbíjí jeden z nejpohodlnějších předpokladů: téměř 65 % obětí bylo v době incidentu ve skupině tří a více lidí. Přítomnost kamarádů tedy zjevně nestačí jako ochrana.

Důkazy mizí dřív, než oběť stihne přemýšlet

Největší praktická past drink spikingu je časová. Nejčastěji zneužívaná látka, GHB, takzvaná tekutá extáze, se v těle prokazuje do zhruba dvanácti hodin od požití. Oběť přitom bývá dezorientovaná, nemá úplné vzpomínky a mnohdy si ani není jistá, co se stalo. Vedoucí Toxikologického informačního střediska Kateřina Kotíková odhaduje, že za posledních deset let šlo v jejich případech o desítky konzultací, ale reálný počet incidentů je podle ní mnohonásobně vyšší. Většina případů podle české sondy zůstává neohlášena a oběti hledají podporu spíš u blízkých než u policie nebo odborníků.

Právě tady leží jádro celého legislativního tlaku. Nový trestný čin sám o sobě nezrychlí metabolismus GHB ani nevrátí obětem vzpomínky. Může ale změnit to, co se stane v prvních hodinách po incidentu: pokud oběť ví, že existuje konkrétní paragraf a konkrétní postup, je pravděpodobnější, že zavolá na policii nebo zajde na toxikologii dřív, než okno pro záchyt látky zavře. A to je přesně ten mechanismus, který britský model popisuje jako svůj hlavní cíl, ne přísnější trest, ale víc případů, které vůbec někde skončí zapsané. Česká legislativa zatím na tento čin reaguje tak, jako by neexistoval. Návrh, který má být hotový do poloviny roku 2026, by to mohl změnit, a s ním i ochota obětí vůbec o tom mluvit nahlas.