Říká se, že člověk víc lituje toho, co neudělal. Teď nad tím přemýšlí i čtenářka Dámského Deníku Kristýna N. ze Zlína. Měla manžela, dvě dcery, dobrou práci i hezký domov. Když ale vážně onemocněla její matka, postupně o všechno přišla. „Zdálo se mi normální a prostě lidské, že se dospělé děti postarají o nemohoucí rodiče. Jenže jsem narazila u své rodiny i u sourozenců. Nakonec jsem zůstala úplně sama,“ napsala nám do redakce.

Všichni doufali, že se babička uzdraví

Když její maminka utrpěla rozsáhlou mrtvici, bylo paní Kristýně pětatřicet let. Bydlela se svým manželem a dvěma dcerami, které navštěvovaly základní školu, v paneláku. Po propuštění z nemocnice potřebovala její matka péči. „Vzala jsem si ji k sobě. Matku jsme ubytovali v naší ložnici a my s manželem jsme spali v obýváku na rozkládací pohovce. Mělo to být jen dočasné řešení, věřila jsem, že se matka uzdraví a vrátí se do svého domku,“ popisuje paní Kristýna.

Podivné příznaky mozkové mrtvice u žen o kterých se nemluví

Její sourozenci bydleli daleko. Nemohli se vzdát svého zaměstnání a života a přestěhovat se za matkou. Všechno tedy zůstalo na bedrech paní Kristýny. „První měsíce nebyly jednoduché, ale doufali jsme, že se babička uzdraví. Měla ochrnutou polovinu těla. Komunikovala s námi, ale bohužel byla nemoc silnější nebo prostě neměla vůli bojovat. Zůstala upoutaná na lůžku, potřebovala pleny a neustálou péči,“ vzpomíná čtenářka.

Manžel už to nesnesl a požádal o rozvod

Nemoc se podepsala i na maminčině psychickém stavu. Nebyla už tak milá jako dřív. „Byla nervózní, protivná a pořád na nás křičela a zlobila se. Její zdraví se nelepšilo. Roky plynuly a já jsem ji krmila, uspávala, přebalovala, umývala den co den. K tomu jsem ještě musela chodit do práce. Byl to velký zápřah, ale nestěžuji si. Dnes si uvědomuji, že jsem zřejmě kvůli tomu trochu zanedbávala dcery, kterým tehdy bylo osm a deset let, i manžela,“ svěřila se paní Kristýna.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Když požádala sestru a bratra, aby jí s matkou pomohli, odmítli ji. Začali ale na její péči přispívat, takže si mohla dovolit výpomoc sousedky. „Nechtěla jsem nijak zatěžovat dcery. Manžel byl čím dál víc vzteklý. Navrhl mi, abych pro maminku našla domov s pečovatelskou službou. Cítila jsem ale, že se o ni musím postarat, že ji přece nemůžu strčit do nějakého důchoďáku. Hádali jsme se stále častěji. Pak mi dal manžel ultimátum a nakonec se se mnou rozvedl,“ vypráví paní Kristýna.

Dcery jí vyčetly, že přišly o dětství

Dnes chápe, proč to udělal. Roky soužití s nemohoucí matkou se neblaze podepsaly na chodu celé rodiny. Změnil se jí život ze dne na den. „Nejezdili jsme na dovolenou, na výlety, nechodili do kina nebo do restaurací. Všechno se podřizovalo tomu, že musím pečovat o maminku,“ podotkla paní Kristýna. Dcery vyrostly a odjely studovat na univerzitu. Domů se vracely jen na skok a zřídkakdy. S nemocnou matkou zůstala úplně sama.

Netušila, že to nakonec bude trvat dlouhých dvacet let. „Dodnes mi vadí, že se mě celou tu dobu nikdo z nich nezeptal, jestli něco nepotřebuju, jestli si nepotřebuju na chvíli odpočinout. Když jsem se na to zeptala svých dcer, začaly na mě křičet, že kvůli tomu, že jsem odmítla dát babičku do domova důchodců, přišly o své dětství i o otce. Bylo mi do breku,“ povzdechla si paní Kristýna. Když maminka zemřela na zápal plic, držela ji za ruku. „Nikdy mi ani nepoděkovala,“ podotkla.

„Měla jsem výčitky, že moje matka zemřela kvůli mně. Když zestárla, byla nesnesitelná“

Promarnila dvacet let života

Se sourozenci se paní Kristýna dohodla, že si malý domek po mamince nechá. Přestěhovala se do něj a pořídila si psa, aby měla společnost. Dcery už za ní téměř nejezdí. Stále chodí do práce a těší se na důchod. „Jsem tady spokojená. Vím, že exmanžel i dcery měli částečně pravdu. Ale přišlo mi správné zachovat se lidsky. Teď ale váhám, zda bych to udělala znovu. Promarnila jsem dvacet let života a ztratila manžela i děti,“ uzavřela čtenářka.