Manžel jí nechal na krku postiženou dceru a zmizel. „Když zjistil, že se nikdy nevyléčí, vzdal to,“ vzpomíná žena

Paní Ivona S. v dopise zaslaném do redakce vypráví svůj příběh svobodné matky postižené dcery. Doufá, že si jej přečtou takoví otcové, jako je její exmanžel. Třeba potom pochopí, že by své děti neměli vyškrtnout ze života jen proto, že nejsou zdravé. Ony to totiž cítí stejně jako ostatní. Osud je těžce ranil a není jejich vina, že se narodily postižené. Většina z nich sní o tom, aby s nimi jejich otcové, kteří je opustili, opět navázali kontakt.

Zbaběle odešel a nechal mě s dcerou samotnou

Manželství paní Ivony bylo od začátku velmi šťastné. S manželem Petrem měli velkolepou svatbu v kostele, protože je jeho rodina silně věřící. Když zamilovaný pár zjistil, že čeká dítě, byl štěstím bez sebe. Těhotenství probíhalo normálně a bez komplikací, žádné z vyšetření nevykazovalo anomálie či nesrovnalosti. Termín porodu se blížil a manželé se na děťátko velice těšili. Narodila se jim malá dcerka Martinka.

Hned po porodu se však lékařům něco nezdálo, a tak novorozené miminko podstoupilo všemožná vyšetření, která nakonec odhalila skrytou vadu. Rodiče nevěděli, co se děje, a netrpělivě čekali na sdělení lékařů. Přestože doufali, že bude jejich dítě zdravé, oni je přesvědčili o opaku. Jakmile jim nastínili Martininu budoucnost, Petr se vyděsil a nemohl se s tím smířit. Když měla jejich dcera tři roky a bylo jasné, že se nikdy nevyléčí, vzdal to. „Řekl mi, že nechce promarnit svůj život se zmrzačeným děckem, sbalil se a odešel,“ vzpomíná na jeden z nejhorších dnů svého života paní Ivona.

Z důvodu každodenní péče už ženě docházejí síly

Ze dne na den opadl jeho zájem i zájem jeho rodičů, takže Martina rázem přišla jak o otce, tak i o prarodiče. A z paní Ivony se stala matka samoživitelka. Je pravda, že Petr posílá velmi vysoké výživné, protože se mu daří dobře, ale jeho přítomnost by byla pro obě mnohem lepší. Někdy dokonce pošle více peněz, asi proto, že jej tíží svědomí. Martina je nyní již na střední škole, je chytrá, jde jí to, ale je upoutána na invalidní vozík, je jí špatně rozumět a stále nosí pleny. Potřebuje čtyřiadvacetihodinovou péči.

Nemohla se vyrovnat se zíráním a posměchem lidí, protože na první pohled působí retardovaně, a tak má zařízené soukromé doučování doma. „Je to prostě krásná duše zamčená v ošklivém těle,“ popisuje svou dceru paní Ivona. Velmi ji už ale unavuje každodenní péče a rehabilitace. Naštěstí jí pomáhají rodiče, ale už jsou starší, takže toho od nich nemůže chtít tolik. Nejvíce ji zraňuje to, že na své dcerce vidí, jak moc by si přála, aby za ní někdy její táta přišel. Ví, že má novou rodinu a zdravého syna, o to víc ji to mrzí. „Nikdy mu neodpustím,“ uzavírá svůj životní příběh paní Ivona.