Dcera jí přestala brát telefon, protože už jí věčné rozpravy lezly krkem. Neměla tušení, že je její matka vážně nemocná

Čtenářka Katka zaslala do redakce e-mail se svým příběhem, jak sama napsala, možná i proto, aby ulevila svému svědomí a varovala ostatní, aby neudělali stejnou chybu jako ona. Přestože se nyní její mamince daří lépe, stále cítí vinu za to, jak sobecky se zachovala. Myslela si, že když odešla studovat, nemusí se o své rodiče zajímat, že jí patří svět a ona si musí jen užívat volnosti. Nyní svého chování velmi lituje.

Máminy telefonáty ji otravovaly

Slečna Katka Vrchlická je studentkou vysoké školy v Praze. Jelikož žije na Moravě, musela si sehnat bydlení, a odstěhovat se tak na studijní semestry od rodičů. Když odjela a začala studovat, máma jí denně volala a ptala se jí, jak se má a zda něco nepotřebuje. Studentka byla ze začátku ráda, že se může rodičům svěřit a vypovídat se, ale postupem času jí to věčné vyvolávání začalo lézt krkem.

„Čím víc mi máma volala, tím víc mě to štvalo. Když jsem neměla náladu, telefon jsem jí nezvedla,“ svěřuje se slečna Vrchlická. Měla pocit, že mluví pořád o stejných věcech. Jelikož už měla spoustu nových přátel, chtěla být spíše s nimi a povídat si. Žila s vědomím, že smyslem vysoké školy je mimo jiné opustit domov a rodiče a oprostit se od nich. Takže se chtěla cítit svobodná a dělat věci, které chce. Ne jen denně mluvit se svou matkou a bavit se o hloupostech.

Sice pozdě, ale naštěstí si uvědomila důležitost rodiny

Když přišlo zkouškové období, jela domů jako většina spolužáků. Našla tam ale jen prázdný byt, proto zavolala tátovi, aby zjistila, kde oba jsou. Ten jí řekl, že je s mámou v nemocnici. Slečna Vrchlická hodila věci na podlahu a okamžitě jela za nimi. Jakmile vešla do nemocničního pokoje, nemohla uvěřit svým očím. Její maminka ležela v posteli, hrozně zhubla a přišla o všechny vlasy. Diagnostikovali jí rakovinu jen měsíc poté, co dcera odešla na VŠ. Nechtěla ji svým zdravotním stavem zatěžovat. Jen jí volala, aby alespoň slyšela její hlas, který ji uklidňoval.

Slečna Vrchlická se rozplakala, protože se cítila jako ta nejhorší dcera na světě. Mamince se omlouvala, jak zle se k ní zachovala. Ona se na ni však nezlobila, řekla jí, že ji miluje a je ráda, že ji zase vidí. „Chtěla jsem přerušit studium a o mámu se postarat, ale zakázala mi to. Že musím pilně studovat, že jí bude stačit, když uslyší můj hlas v telefonu,“ vzpomíná studentka. A tak po návratu do školy s mámou denně telefonovala. V hovorech jí říkala, že se o ni nemusí bát, a povzbuzovala ji.

Přestože se maminčin stav o hodně zlepšil, stále slečnu Vrchlickou tíží svědomí. Až když viděla nemocnou mámu, uvědomila si, jak špatně se chovala a jak moc pro ni rodina znamená. „Pro ty z vás, kteří si myslíte, že jste příliš zaneprázdněni na to, abyste zůstali v kontaktu se svými rodiči, chci říct jediné: Nebudou tu věčně. Možná jste to slyšeli milionkrát, ale je to pravda,“ ukončuje těmito slovy svůj e-mail slečna Vrchlická.