„Myslela jsem si, že můj život stojí za houby. Dokud jsem nezjistila, že se mé kamarádce narodilo postižené dítě“

Normální život, který jede v zajetých kolejích, může někomu připadat příliš nudný. Alespoň trochu vzrušení v každodenní rutině postrádala i šedesátiletá čtenářka Dámského deníku Eva Soukupová z Českých Budějovic. V příběhu, který poslala naší redakci, popisuje, jak jí pomohlo otevřít oči až nenadálé setkání se spolužačkou ze střední školy. Najednou si uvědomila, že za ten úplně normální život, na který nadávala, musí být vděčná.

Obyčejný život v nudném manželství

S manželem jsou spolu už přes třicet let, takže prvotní zamilovanost a opojení už dávno vyprchalo. Evě přišlo, že jejich vztah je až příliš nudný a omšelý. Bez jiskry, bez náboje, bez emocí, bez společných plánů, bez zábavy. „Manžel je obyčejný úředník. Žádnou velkou kariéru neudělal. Je vášnivým houbařem, a jakmile může, mizí z domu do lesa,“ uvedla Eva. Přestože jejich manželství je bezproblémové, nikdy si nebyli nevěrní a ani se moc nehádali, Eva s ním není spokojená.

Každý den jen nudná šeď. „Přijde mi, že žijeme až moc obyčejně. Je to na hony vzdálené životu, o kterém jsem v mládí snila,“ svěřila se čtenářka. Nadšená není ani z toho, jak si vedou jejich děti. „Přáli jsme si, aby vystudovaly univerzitu a měly před sebou zářnou budoucnost,“ podotkla Eva. Jenže syn namísto toho, aby se stal šéfem nějakého nadnárodního koncernu, jak si rodiče přáli, zběhl ke stavebnictví. Založil si vlastní firmu, které se dobře daří, ale syn musí tvrdě dřít. Na rodinu nemá čas.

Chtěla od života víc, než má

Evě to vadí.  Výtky má i k tomu, jaký život vede její dcera. Přestože je velmi úspěšná, vystudovala práva a dělá kariéru v mezinárodní korporaci, její matka nejásá. Sice je pyšná, kam to její ratolest dotáhla, ale vadí jí, že nemá žádný soukromý život. „Čas letí a v dohledu není ani manžel, ani vnoučata. Chtěla bych, aby dcera nebyla v životě osamělá. Mám pocit, že na rodinu už rezignovala,“ posteskla si Eva.

Pro sebe a své děti chtěla mnohem víc, než jen to, co teď mají. Eva měla pocit, že si s ní osud zahrává. „Vím, že je to možná hloupé, ale představovala jsem si, že se v mém životě bude dít něco zajímavého, že budu cestovat, mít nezapomenutelné zážitky, že budu šťastná a žít pohodově,“ popisuje. Pak se ale přihodilo něco, co ji ve vteřině přimělo pohled na svoji tuctovou rodinu a bezútěšný život z gruntu přehodnotit. „Na ten okamžik nikdy nezapomenu,“ přiznává Eva.

Setkání po letech jí uštědřilo lekci

Náhodou potkala spolužačku Ivanu, s níž se od maturity neviděla. „Byla nejkrásnější dívkou ve škole a chodila s největším sympaťákem. Byla velmi krásná, chytrá a talentovaná. Bez problémů se dostala na vysněnou univerzitu,“ vzpomíná Eva. Musela uznat, že i po letech Ivana vypadala opravdu skvěle. Jen v její tváři se zračil zvláštní nepopsatelný smutek. Nebyla sama. Tlačila invalidní vozík, na němž seděla velmi pohledná mladá žena. Tohle setkání Evě uštědřilo pořádnou lekci.

Povídala si s Ivanou přes hodinu. „Ukázalo se, že porodila postiženou dceru a zůstala s ní sama. Manžel je obě dávno opustil. Po univerzitě nikdy nepracovala, protože se o handicapované dítě musela nepřetržitě starat. Finančně ji musí podporovat staří rodiče. Přesto se nezhroutila,“ vyprávěla Eva. Spolužačka se jí svěřila, že se bojí toho, co bude s její dcerou, až se o ni už nebude moci starat.

Snaží se spolužačce pomoci

Ivana jí také řekla, že se raduje z maličkostí a snaží se, aby si s dcerou užila každý den. „Stála jsem tam, poslouchala a styděla jsem se za sebe. Uvědomila jsem si, kolik jsem toho od života dostala, jen jsem to nikdy nedokázala ocenit. Byla to ledová sprcha,“ přiznává Eva. Od té doby se s Ivanou schází pravidelně. Učí se starat o její dceru, aby si Ivana mohla dojít třeba ke kadeřníkovi. „Rozhodla jsem se, že místo fňukání stojí za to udělat něco dobrého. Pak je život najednou jiný,“ dodává Eva.