Posledních 7 let života byl její manžel těžce nemocný: „Ať to zní jakkoli –⁠ když zemřel, ulevilo se mi“

Čtenářka Alena Kovářová ze Slezska nám do redakce zaslala dopis, v němž popisuje svůj život v posledních několika letech, kdy její manžel trpěl vážnou nemocí. Svěřuje se s tím především proto, aby lidé pochopili, že podporu nepotřebují pouze nemocní, ale také ti, kteří se o ně starají, protože jsou ve stejně hrozné situaci. Bojí se o sebe pečovat, protože by byli souzeni jako bezcitní lidé a extrémní egoisté. Podle okolí by se totiž měli cítit provinile, že jsou zdraví. Ona si tím prošla, proto ví, jaké to je.

Zpráva o manželově rakovině zasáhla celou rodinu

Paní Alena Kovářová nedávno oslavila své sedmačtyřicáté narozeniny. Ovšem neměla žádnou oslavu, ani jí nikdo pořádně nepopřál, protože se všichni zajímali pouze o jejího manžela Petra, který před měsícem zemřel. Žili spolu dlouhých třicet let. Zamilovali se do sebe ještě na střední škole a jejich láska pokračovala i dále. Po studiu se vzali a po několika letech se jim narodil syn Tomáš. Celá rodina byla sportovně založená, stále podnikali různé výlety, jedli zdravě a vedli spokojený život.

Bohužel jejich štěstí zničila před sedmi lety tragická zpráva. Petrovi byla zjištěna rakovina. Nemohli uvěřit, že právě on trpí touto vážnou chorobou, protože žil zdravě, ale hlavně taky stále sportoval. Nemohl se s tím smířit. Jelikož paní Kovářová pracovala jako zdravotní sestra, jeho diagnózu velmi dobře znala a věděla, že její manžel nemá moc dobré vyhlídky na uzdravení. Přesto se snažili dělat vše pro to, aby se vyléčil. Měla dobré kontakty, a tak mu zajišťovala sezení u těch nejlepších lékařů na specializovaných klinikách.

I když jej milovala, po jeho smrti se jí ulevilo

Stav jejího manžela se však nelepšil. Přestože absolvoval jednu operaci za druhou, nemoc se zhoršovala. Paní Kovářová tedy musela odejít z práce, aby se mohla o svého muže starat naplno. Ten byl stále víc nevrlý a protivný. Nechtěl chodit mezi lidi a nekomunikoval ani se svou ženou. Ona se doma hrozně dusila a snažila se nějak přežívat. Pokaždé když jí někdo telefonoval nebo ji potkal, ptal se pouze na jejího manžela, jak se mu daří. Všichni jej velmi litovali. Ale nikdo se nezajímal o to, jak se cítí paní Kovářová nebo její syn.

Celých sedm let bojoval její muž s rakovinou a ona s ním. „Když zemřel, opravdu se mi ulevilo,“ svěřuje se v dopise paní Kovářová. Od začátku totiž věděla, že se její manžel už nikdy nevyléčí, naopak to bylo stále horší. Byl unavený a ona také. Samozřejmě jej milovala, ale celých sedm let byla ta, která nemohla mít žádné problémy, Petr byl totiž na prvním místě, a její potřeby proto musely stranou. Po jeho smrti se vrátila zpět do své milované práce a začala zase konečně naplno žít.

„Jsou to především ženy, od kterých se stále vyžaduje, aby obětovaly své životy pro druhé. I já jsem tomu podlehla. Neříkám, že bych se o manžela neměla starat, ale měla bych mít, a hlavně jsem potřebovala mít oporu v rodině. A tu jsem bohužel nedostala. Všichni se zajímali jen o Petra, já jako bych byla vzduch. Hrozně mě teď jejich chování mrzí. Ráda bych, aby si každý, kdo je na tom podobně, jako jsem byla já, uvědomil, že musí i přes to všechno žít svůj život. Nezapomínejte na sebe a nenechte se zatlačit do kouta, jak jsem to udělala já,“ varuje Alena.