Na hrobě jejího zesnulého bratra se pravidelně objevovaly nové a nové kytice. Trvalo jí přes půl století, než poznala jejich dárce.
Jedním ze způsobů jak zůstat v kontaktu s blízkými, kteří již nejsou mezi námi, je návštěva míst jejich posledního odpočinku. Také pravidelná údržba hrobu, která zahrnuje pravidelnou donášku čerstvých květin a výměnu těch uvadlých. Na jedno takové místo dochází i Angličanka Anna Kear. Hrob svého bratra Karla navštěvuje již od roku 1947, kdy přišel o život.
Pouhých dvanáct let
Vždy když na místo přišla, na hlavní desce byla váza s čerstvými květinami. Zprvu si myslela, že se někdo spletl nebo že nějaký uličník neměl na práci nic lepšího, než přehazovat různé nádobky a svíčky na hrobech. Když Karl zemřel, bylo mu pouhých dvanáct let. Anna na něj nikdy nepřestala myslet. Už jako dítě k němu měla silný vztah a jeho odchod ji velmi zasáhl.
Nikdy na něj nezapomněla a podle svých slov na něj také dennodenně myslí. Občas ji z toho až přepadá chmurná nálada, hlavně když si představí, čeho mohl ve svém životě dosáhnout a jak by se asi měl v současnosti. Za více než padesát let se Anně nepodařilo zjistit, kdo je tím tajným dárcem nebo dárkyní kytic. Byla tak zvědavá, že požádala o pomoc ostatní.
Hezká vzpomínka
Poptala se ostatních návštěvníků hřbitova, mluvila se známými, ale nikdo neměl žádné bližší informace. Jednou však na tajemnou osobu narazila sama, když zrovna přišla na svou pravidelnou návštěvu. Z tajemného dárce se vyklubal čtyřiaosmdesátiletý Ronald Westborough. Jeho věk zhruba odpovídá tomu, který by v současnosti patřil Annině bratrovi.
Ronald absolvoval s Karlem ten stejný skautský tábor. V té době se kluci skamarádili a vytvořili si spolu několik zážitků. Jeden z nich se však stal Karlovi osudným. Během jedné noční koupačky v jezeře už z vody nikdy nevyšel. Stejně jako Anna ani Ronald na Karla nikdy nezapomněl. Cítil jako svou kamarádskou povinnost mu aspoň pravidelně donášet kytice. Anna je ráda, že si muž zanechal na jejího bratra hezkou vzpomínku.