Adoptovala si tři obyčejná štěňata, ze kterých se však později vyklubalo něco úplně jiného. O jejich původu neměla tušení.
Příběhy o zachráněných zvířatech dokážou v lidech vzbudit nevídanou víru v dobro lidstva. Není pochyb o tom, že zahřeje u srdce, když se objeví zpráva o tom, jak má opuštěné zvířátko nového majitele a novou šanci na šťastný život. Tento příběh má podobný scénář. Avšak stejně obsahuje na svém konci podstatnou odlišnost, která ho dělá výjimečným mezi ostatními.
Noční telefonát
Vše začalo uprostřed jedné noci. Žena jménem Tonya Littwolf má již poměrně bohaté zkušenosti s toulavými psy a péčí o ně. Jednoduše ji to táhne k takovým nešťastným dušičkám. Jednou obdržela v noci telefonát. Hovor ji velmi překvapil, protože se nestávalo běžně, že by ji někdo v takovou dobu volal. Na druhé straně se ozval muž, který jí sdělil svou prosbu.
Přál si, aby se jako zkušená chovatelka ujala tří štěňat. Dle jeho názoru byla v nebezpečí a potřebovala přesně její pomoc. Jejich rozhovor přes telefon byl velmi krátký. Přesto vyšlo najevo, že je muž zaměstnancem chovatele psů, s jehož praktikami úplně nesouhlasí. Zmíněný chovatel označil štěňata za nedostatečně vyvinutá. Situaci vyřešil tak, že je vyhodil ven z domu.
Nebyli to obyčejní psi
Nutno říct, že v dané době panovala venku zima. Štěňata byla stará pouhých třináct dní. Nedostatek potravy a nepříznivé prostředí se dohromady rovnaly jisté smrti. O tom nebylo pochyb. Tonya neváhala ani minutu a rozhodla se, že si štěňata převezme do své osobní péče. Tři malá stvoření tehdy neměla tušení, jak velké štěstí je vlastně potkalo. Od té doby bylo vše jen dobře.
Štěňata potřebovala lásku, péči a vhodné zacházení. Tonya se od nich v nejmladším věku ani nehnula. Sama je krmila, a dokonce s nimi i spávala. Když štěňata vyrostla, bylo jasné, že nejde o obyčejné psy. Byli to vlci. Tonya se stala vlčí mámou, která dala svým dětem indiánská jména dle vlastního výběru. Následně udělala rozumné rozhodnutí, když je předala organizaci pro ochranu divokých zvířat.