Video: Seniorka žije odříznutá od moderních vymožeností. V jejím domě neteče voda a není tam zavedená elektřina

Moderní společnost s nadšením využívá všech vymožeností, které technologický vývoj přináší. Chytré domácnosti, jejichž chod lze jen s pomocí aplikace v mobilu zajistit, už zdaleka nejsou ojedinělým luxusem. Existují ale lidé, kteří nepropadli kouzlu pohodlného a hektického života. Dobrovolně žijí stejným životem jako jejich předci. Když se ocitnete v jejich domácnosti, máte pocit, že jste absolvovali návrat v čase do minulosti.

Pro vodu seniorka chodí ke studánce

Svérázným způsobem se rozhodla žít jednaosmdesátiletá Margaret Gallagherová. Při návštěvě jejího malebného domu v irském hrabství Fermanagh máte pocit, jako kdybyste se z roku 2023 přenesli dvě století do minulosti. Technikou není seniorka nadšená a k životu ji nepotřebuje. Řeč není o nejmodernějších technických vymoženostech, ale o základních prvcích běžných nemovitostí. Seniorka žije v domě bez tekoucí vody, elektřiny a plynu.

Má ale všechno, co ke svému životu potřebuje. Každý den seniorky se točí kolem dvou základních věcí. Ohně a vody. Každé ráno chodí po poli ke studánce, aby nabrala čerstvou pramenitou vodu na celý den. Na ohništi s krbem, který používali už její prarodiče v roce 1887, udržuje oheň, jenž vyhřívá třípokojovou domácnost. Na ohništi Margaret také vaří a peče. Na pozemku pěstuje vlastní zeleninu a chová hospodářská zvířata. Víc k životu nepotřebuje.

Nejmodernější spotřebič je tranzistorové rádio

Její domov ve vesnici Belcoo vypadá velmi skromně. Stěny více než 200 let staré chalupy jsou postaveny z malých kamenů a hlíny. Jsou omítnuté jen hašeným vápnem. Původně střecha mívala lněnou krytinu, ale později byla nahrazena slámovou. Dům, který se vyznačuje zvláštním architektonickým stylem, je v současnosti památkově chráněný. Margaret je třetí generací, která v něm žije. Děti nemá. Snaží se ale dům pečlivě udržovat v perfektním stavu.

iZdroj fotografie: Unsplash

Seniorka nikdy neměla televizi. Jediným moderním spotřebičem, který se dá v chalupě najít, je tranzistor. V chalupě, kde se v roce 1942 narodila, žije celý život. Matka zemřela na meningitidu, když Margaret bylo deset. Navštěvovala vesnickou školu do svých čtrnácti let a pak se starala o rodinné hospodářství.  „Tohle je vše, co jsem kdy poznala,“ říká. Poprvé šla do práce až v šestačtyřiceti letech. Její znalosti z prostředí, kde vyrůstala, se jí v komunitní společnosti zabývající se regionálním rozvojem hodily.

Návštěvám ráda svůj historický dům ukazuje

Nemusela studovat téměř nic o oblastním folklóru, historii, flóře nebo fauně, protože v takovém prostředí vyrostla. Během kariéry pomohla vytvořit mnoho přírodních stezek v této oblasti a aktivně do dění zapojit místní obyvatele. Do regionu se nyní hromadně sjíždějí turisté. Obdivují mimo jiné i Margaretinu chalupu. Návštěvám ráda nechává otevřené dveře. Nelibě nese jen poznámky o muzejním charakteru domu. Pro ni je totiž domovem a jeho vybavení nejsou exponáty, ale věci, které běžně používá každý den.

Příběh Margaret je pro mnohé inspirativní. V jedenadvacátém století, kdy se téměř mantrou stávají témata o změně klimatu, ekologizaci a životě mimo síť, může její domov působit jako oáza. „Každý má právo žít svůj život tak, jak chce,“ vysvětluje seniorka. Sama by neměnila, i když během zimy to v chalupě bez topení není procházka růžovou zahradou. „Jsou špatné dny, ale všechno pomine,“ dodává s tím, že je sice těžké žít stejným stylem jako předchozí generace, ale dokud bude mít zdraví a sílu, nic nehodlá měnit.