Jak kdysi vypadalo dětství. Špína byla na denním pořádku a stále se zkoušely nové a nové lumpárny

Velkými milníky v prožívání dětství byly jistě přechod ze socialistické společnosti do té svobodnější a později pak nástup mobilních telefonů, počítačů, zkrátka technologií. Oboje mělo zásadní vliv na to, jak se dětství proměňovalo. Na markantní rozdíly i v celém „státním výchovném systému“ upozornil také Blesk. Počínaje porodnicí, jeslemi, školou, pionýrskými tábory, to vše je dnes úplně jinak než dříve. O svoji vzpomínku na socialistické dětství se s námi podělila čtenářka Jana K. z Hradce Králové. Poznáte se v jejím povídání?

My jsme v podstatě vyrostli venku

Už před časem jsme na DámskémDeníku psali o tom, jak se žilo dětem v 70. a 80. letech minulého století, tedy ještě za socialismu. Za tu dobu se toho opravdu hodně proměnilo. Naše čtenářka vyrostla na typickém socialistickém sídlišti většího města. „My jsme jako děti měli venkovní odchov. V televizi pro děti krom Večerníčku nebylo téměř nic. Počítače doma byly úplnou vzácností, a tak když nebyla vyložená plískanice, většinu volného času jsme byli venku.“

„Každý si vzal své ‚vozítko‘: kolo, kolobrndu, šlapací autíčko. Později byly hitem kolečkáče, tedy kolečkové brusle s kolečky ve dvou řadách a ještě se připevňovaly k botě. Pořádali jsme závody nebo vymýšleli různé dovednostní disciplíny, jako kličkování, jízdu po různých vyvýšených rantlech a tak podobně. Vrcholem odpoledne bylo, když se nám podařilo splašit nějakou tu jednu korunu a šlo se do cukrárny.“

iZdroj fotografie: Freepik

„Za chvíli už jsme si pochutnávali na sladkém špalku, Pedro žvýkačce nebo barevném Vitacitu, od kterého jsme měli obarvené celé dlaně. Nebylo zvykem mít doma zásoby sladkostí, a tak každá taková drobnost nám chutnala jako božská mana. Často jsme také prováděli lumpárny, které byly vcelku nevinné, ale počítám, že mnozí dospělí z toho takovou švandu jako my neměli. Velmi napínavé a dobrodružné bylo chodit zvonit na cizí zvonky a pak rychle utéct.“

Špinaví od hlavy až k patě, ale šťastní

„I maminkám jsme přidělávali starosti. Dnešní děti vypadají tak nějak čistší, než jsme bývali my. Stavěli jsme bunkry, prolezli jsme kdejakým křovím a starým barákem, bláto nebláto. Domů jsme se také podle toho vraceli. Boty olepené bahnem a špinavá kolena i zadek, kterým jsme kde co vysmýčili. Takový byl běžný vzhled dítěte vracejícího se z odpolední ‚výpravy‘.“

„Rodiče nás také nijak zvlášť nehlídali a bez obav pustili ven i opravdu malé děti, které dnes samotné na ulici snad neuvidíte. Nejezdilo moc aut, žádné zprávy o unášených či zneužitých dětech. Stačilo se přijít v danou hodinu ohlásit domů, napít se, vzít do špinavé ruky suchý rohlík a dobrodružství mohlo pokračovat. Chápu, že ze mě bude mluvit nostalgie. Já si však nemůžu pomoct. Když to srovnám s dnešní dobou, kdy děti většinu času prosedí u mobilu, her nebo televize, to naše dětství bylo tak nějak živější,“ zakončila paní Jana svou krátkou vzpomínku.

iZdroj fotografie: Freepik

Dá se vůbec na naše vzpomínky z dětství spolehnout jako na nějaké objektivní posouzení reality? A dá se vyhodnotit, která generace prožila lepší dětství? A co vlastně je tím kritériem, které definuje dobré dětství? Jak by asi dnes chutnal oblíbený sladký špalek? Podle iDnes by nás možná překvapilo, že už by nechutnal tak, jak si to z dětství pamatujeme. Zdá se, že tyto otázky jsou natolik subjektivní, že si je musí zodpovědět každý sám za sebe.