Umírající děti nepláčou: To, co udělal umírající chlapec, otevřelo všem lidem oči

Děti před svou smrtí nepláčou. Naopak se zaměřují na okamžiky v živote, které pro ně mají největší hodnotu.

Dítě v nemocnici i Zdroj fotografie: Depositphotos
                   

Práce na dětském oddělení v nemocnicích si žádá opravdové lidské anděly. Také je potřeba, aby byli tamní zdravotníci psychicky odolní vůči boží nespravedlnosti, které je tam na dětech páchána. Jde o zaměstnání, které je emočně velmi vyčerpávající. Na druhou stranu existují také momenty absolutního štěstí, kdy si lidé uvědomují, jak čistými dušemi malé děti jsou. Přesto bývají doktoři častými svědky jejich úmrtí.

Bojí se o své rodiče

Jako onkologická pediatrička má s touto problematikou své zkušenosti doktorka McAlpinová. Potvrzuje, že jsou okamžiky těsně před smrtí velmi obtížné. Na druhou stranu je zajímavé, jak se k tomu samotné děti staví. Jejich reakce a chování před odchodem z našeho světa jsou překvapivě veselé a optimistické. Smrt prožívají úplně jinak než dospělí, kteří stojí na stejném místě jako oni sami.

Děti cítí, že jejich rodiny nejsou šťastné, že je něco trápí. Doktorka McAplinová potvrzuje, že se bojí o své rodiče. Lékařka zaznamenala některé z vět umírajícího chlapce: „Doufám, že se moje maminka netrápí, vypadá velmi smutně. Táta se o mě nemusí vůbec bát. Jednou se spolu setkáme. Bůh se postará o oba moje rodiče, hlavně tehdy, až tady nebudu.“ Jde o smutná slova plná lásky.

Milá gesta kamarádů

Pro nemocné děti na pokraji smrti je čas strávený s jejich rodinou právě ten klíčový. Jejich rodinné zázemí pro ně představuje naprosto všechno. Často lze zaslechnout tvrzení jako: „Maminka a tatínek jsou nejlepší lidé na celém světě. Nikdo mě nemá rád tak jako moji rodiče. Moje sestra mě dokáže příjemně obejmout.“ Děti se chytají všech hezkých vzpomínek, ale také milých gest.

Chlapec v nemocnici na infuzi iZdroj fotografie: Depositphotos

Kromě rodiny se zaměřují také na své kamarády, velmi si váží jejich milých gest. Již zmíněný chlapec z onkologického oddělení řekl: „Mým kamarádům vůbec nevadí, že mi vypadaly všechny vlasy a mám pleš. Kamarádka Jane mě navštívila po operaci a ani si nevšimla mé nové jizvy. Kamarád Johny mi přenechal svůj toast. když si všiml, že mi ten můj nechutná.“ Duše těchto dětí již nemohou být nevinnější.

Jak byste zlepšili život rodinám, které přišly o dítě?

Diskuze Vstoupit do diskuze
64 lidí právě čte
Autor článku

Klára Stružová

Zobrazit další články