Umíral, a přesto se na svět dokázal smát. 8letý chlapec těsně před smrtí napsal na papírek vzkaz: „Život je krásný…“

Lidé berou život jako samozřejmost. Jakmile se ale setkají se smrtí, většinou svůj postoj přehodnotí. Pro personál dětských onkologických oddělení je bolest, utrpení, pocit nespravedlnosti a obrovská frustrace každodenním chlebem. Přesto jsou ale okamžiky, které je dokáží vyvést z míry. Malí bojovníci trpící nevyléčitelnou nemocí dokáží v posledních dnech svých životů přemýšlet až neuvěřitelně dospěle.

Na tuhle práci nikdy nezapomene

V nemocnici měla Justýna na starosti knihovnu. Pravidelně docházela do pokojů pacientů jednotlivých oddělení. Ale to, které se jí nejvíc dostalo pod kůži, byla dětská onkologie. Pohled na nemocné, bezbranné děti byl srdcervoucí. „Nepracovala jsem tam dlouho, ale nikdy na to nezapomenu. Tolik utrpení, bolesti, ale zároveň i úsměvů a upřímných slov. Tyto děti jsou chytřejší než mnozí dospělí a prožily toho tolik, že si to ani neumíme představit,“ vypráví knihovnice.

Na oddělení, jehož návštěva je pro každého psychicky velmi vyčerpávající, docházela dvakrát týdně. To stačilo k tomu, aby se s některými dětmi seznámila blíže a navázala s nimi přátelství. Když se pak stalo, že některé z nich nevyhrálo svůj boj se zákeřnou nemocí a zemřelo, byla absolutně zdrcená. Pokaždé se skoro sesypala, ale věděla, že to málo, co pro děti může udělat, je důležitější, a tak se vzchopila.

Říkal jim, že bolest přejde

Byla to náročná kapitola jejího života. Některé děti ve své mysli bude mít napořád. „Po smrti Frania jsem se vůbec nemohla dát dohromady. Velmi trpěl chronickou a nevyléčitelnou nemocí, bolelo ho celé tělo, a přesto se dokázal na ostatní usmát,“ vzpomíná Justýna. Osmiletý chlapec byl velmi pokorný, milý a statečný. Utěšoval i ostatní nemocné děti. Říkal jim, že bolest přejde, i když dobře věděl, že to není pravda.

iZdroj fotografie: Depositphotos

S Justýnou měli společnou zálibu a velmi jí přirostl k srdci. Oba milovali knihy a proseděli na nemocničních chodbách spoustu hodin, když si o nich vyprávěli. „Hltal je opravdu ve velkém, tak jsme se vídali často a byli jsme si blízcí,“ říká knihovnice. Jednoho dne se ale chlapec neobjevil, což ji znepokojilo. Šla se podívat do jeho pokoje. Ležel nehybně v posteli a byl celý bledý. U jeho postele stála plačící maminka, prarodiče a malá sestra.

Z posledních sil napsal vzkaz

Když k němu Justýna přistoupila, byla vyděšená. Snažila se ale, aby to nebylo poznat. „Chytla jsem ho za ruku a řekla mu jen prosté ‚děkuji‘,“ vypráví knihovnice. Statečný osmiletý bojovník z posledních sil požádal maminku, aby mu dala kousek papíru a tužku. Bylo vidět, jak je vyčerpaný, a trvalo dlouho, než napsal pár slov. Pak tichým hlasem řekl, že to je vzkaz jen pro Justýnu. Snažila se neplakat, když z pokoje odcházela.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Rozbušilo se jí srdce, když otvírala papírek s krátkým vzkazem od Frania. „To, co mi napsal, ve mně vyvolalo pláč a hysterický záchvat. Nedokázala jsem se ovládnout,“ vzpomíná Justýna. Celý den měla zamlžený. Přemítala, zda je schopná do téhle práce vůbec ještě někdy přijít a dívat se na tak obrovské utrpení. Dva dny poté Franio zemřel. Papírek s jeho vzkazem nosí Justýna stále v peněžence. „Život je krásný,“ píše se v něm.