Můj táta přežil holocaust a až ve 43 letech jsem se dozvěděla celý jeho příběh. Mělo by se o něm učit ve školách

Životní příběh každého přeživšího holokaustu je unikátní. Není divu, že se s takovými osobami dělají desítky rozhovorů a vznikají nové dokumenty o tomto tématu. Na jednu stranu může být pro mnohé velmi obtížné mluvit o děsivých zážitcích, kterých se museli účastnit. Na druhou stranu jsou však tato svědectví důležitá pro historiky a mapování lidských dějin.

Noční můry

Žena jménem Maralyn Turgel se rozhodla sdílet příběh svého otce Sama Gardnera. Dopodrobna jej poznala až ve svých třiačtyřiceti, jejímu otci bylo tehdy sedmdesát let. Již dříve měla povědomí o tom, že si otec prošel nějakou traumatizující událostí. To však ještě nevěděla, že za druhé světové války přišel o skoro všechny členy své rodiny. Poté jej trápily noční můry.

Maralyn, která je dnes v důchodu po tom, co byla povoláním učitelka, cítí jako svou povinnost udržet vzpomínku na otce živou. Zemřel před deseti lety. Médiím však již na začátku sdělila jednu věc: „Můj otec řekl, že nechce, abychom jej všichni litovali. Ohledně všech hrozných událostí byl velmi opatrný. Bylo pro něj příliš bolestivé o nich mluvit. Jednoduše to nedokázal.“

Koncentrační tábory

Sam žil jako dítě s rodinou ve dvoupokojovém bytě. Když mu bylo třináct let, nacisti napadli Polsko a všechno se najednou změnilo. Postupně se začaly objevovat první restrikce pro nepohodlné občany. Několik členů jeho rodiny bylo odvedeno a zplynováno v koncentračním táboře Treblinka. On se svým otcem pracoval v továrně na sklo, poté byli oba převáženi z jednoho pracovního tábora do druhého.

iZdroj fotografie: Depositphotos

V průběhu několika let se upnul na svého otce. Ten jediný mu zbyl. Rok před koncem války byla i tato dvojice rozdělena. Svého otce už nikdy neviděl. Sam se po válce snažil co nejrychleji vrátit do normálního života. To se mu také podařilo. Nikdy však nezapomněl na hrůzné vzpomínky z koncentračních táborů. Na vraždy svých příbuzných, kterých byl osobně svědkem.