„Nesplnila jsem očekávání své matky. Jsem pro ni prý velkým zklamáním,“ popisuje komplikovaný vztah žena

Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Problém však nastává ve chvíli, kdy si rodič a dítě představují štěstí každý trochu jinak. Když nad vámi vládne pevná ruka vašeho otce nebo matky, děláte vše, co po vás žádají, ale stále jim to není dost dobré. Z milujícího vztahu mezi rodičem a dítětem se může lehce stát toxický vztah, kdy nejvíce trpí samotné dítě. Jeden z takových příběhů nám do redakce zaslala paní Martina. Doufá, že si díky její zkušenosti další lidé v podobné situaci uvědomí, že mají právo žít svůj vlastní život.

Známky toxického chování

Než se pustíme do samotného příběhu paní Martiny, je dobré uvést, jak vůbec poznáte, že žijete s toxickou matkou nebo obecně v toxickém vztahu. Je spousta dospělých žen, které bojují se svými matkami, jež často podkopávají jejich sebevědomí. Více se můžete dočíst na CounsellingInMelbourne.

Jedním z nejčastějších příznaků je absence jakýchkoli hranic. V praxi to vypadá tak, že vaše matka má tendenci mluvit vám absolutně do všeho – jak vypadáte, jaká by měla být vaše kariéra, nebo dokonce jak by měl vypadat váš partner. Vměšuje se do všech oblastí vašeho života nezdravým způsobem. Obvyklý je i nedostatek podpory. Ten se projevuje tak, že vaše matka očekává, že vy nemáte žádné problémy, ale ona ano – a vaším úkolem jako dcery je jí vždy pomáhat.

Také si všímejte, zdali k vám vaše matka nevyzařuje neustálou negativitu, respektive nic jí na vás není dost dobré. Kritizuje vše, co uděláte, nikdy vás nepochválí a vlastně její představa vašeho života je zcela odlišná od té vaší. To byl hlavní problém ve vztahu paní Martiny s její matkou. Toxické vztahy se však netýkají pouze dětí a rodičů, ale i partnerů. O signálech toho, že žijete v toxickém vztahu, si můžete přečíst v jednom z našich článků na DámskýDeník.

iZdroj fotografie: Freepik

Její štěstí nebylo moje štěstí

Paní Martina by vztah mezi ní a matkou shrnula slovy: „Chtěla pro mě to nejlepší, ale její představa štěstí se neshodovala s tou mou.“ Matka toužila po jediném, aby z její dcery vyrostla houslová virtuózka. Jediné, s čím si tedy jako dítě mohla „hrát“, byly housle. Zatímco její bratr běhal venku s kamarády, ona musela neustále trénovat. Matka byla učitelkou hudby, neměla však takový talent, aby se z ní stala houslistka, tak učila. Odtud se vše odvíjelo.

Nejdříve tedy svou dceru učila doma. To ale nestačilo, rozhodla se ji přihlásit do hudební školy. Dopoledne základní škola, odpoledne hudební, ve volných chvílích cvičení hry na housle. Jenže efekt byl přesně opačný. Martina sahala po houslích se stále větší nechutí. Jednoho dne si dovolila říct matce své přání: „Už nechci hrát.“ Pro matku to byla ta největší rána. „Tolik mi věřila, věnovala mi spoustu času. Našla si tedy nový cíl. Když nechci být houslistkou, ať se stanu alespoň lékařkou.“

Když se Martina vzdala houslí, cítila neskutečnou úlevu. Měla najednou tolik času. Studovala a po absolvování školy se z ní stala učitelka. Skvělá učitelka, rozhodně lepší, než by kdy bývala byla houslistkou. Trauma z dětství si však v sobě nese dodnes. „Chodím na terapie, ale zatím mi moc nepomáhají. Moje matka mi vzala dětství. Jsem pro ni jedno veliké zklamání. Cítím z jejího chování vůči mně zášť. Zajímavé je, že s mým bratrem je to zcela jiný příběh,“ dodává smutná Martina.