„Byla jsem nucena si zvolit mezi psychiatrickou léčebnou a potratem.“ Neuvěřitelný příběh však má šťastný konec

Měli jste někdy trable se svými rodiči? Zažil to asi každý, ať už kvůli hádce o délce večerky, či právě o neschváleném partnerovi. Jenomže v dobách, kdy se tento případ odehrával, fungovala pravidla trochu jinak a rodiče měli ohledně svých dětí větší moc, byť byly třeba dospělé. Julie Mannix je toho jasným důkazem.

Začalo to pravou, avšak neschválenou láskou

Julie Mannix byla krásná dívka žijící ve Filadelfii v Pensylvánii. V listopadu roku 1963 jí bylo 19 let a byla až po uši zamilovaná do muže jménem Frank. Jediné, co jim jejich štěstí narušovalo, byla její matka a rodina. Ti si totiž stáli za názorem, že Frank není pro Julii dost dobrý a měla by se s ním co nejdříve rozejít. Jenomže místo rozchodu se stalo něco jiného.

Když byla Julie na kontrole u gynekologa, zjistilo se, že čeká miminko. Abyste více pochopili rozdíly mezi tehdejší a dnešní dobou, je třeba uvést, že Julie o tom ani nevěděla. Lékař jí to taktně zamlčel a jako první to řekl její matce. Její rodina si neuměla představit, že by Julie měla dítě, když ještě není vdaná. Možnost potratu ale nepřicházela v úvahu, jelikož v té době to bylo nelegální. Co tedy udělat? Rodiče se rozhodli pro něco nepředstavitelného.

Bez špetky citu ji zavřeli

Rodiče věděli, že takovou „ostudu“ nemohou dopustit. Začali tedy lhát všude okolo a dělali vše proto, aby těhotenství Julie zakryli. Poté dostali ten ohavný nápad. Jediný případ, kdy bylo dovoleno provést potrat, byl, když se daná osoba nacházela v psychiatrické léčebně. Začali tedy o své dceři lhát ještě více, říkali, že je deprimovaná a asi trpí na deprese. Zanedlouho byla přijata na psychiatrické oddělení, ale k legálnímu potratu naštěstí nikdy nedošlo.

iZdroj fotografie: Unsplash

Julie se přirozeně o svém těhotenství dozvěděla a nedopustila to, aspoň v něčem měla pravomoce. V léčebně byla nucena zůstat dalších šest měsíců, tedy do začátku jejího porodu. Dne 19. dubna roku 1964 porodila krásnou holčičku, kterou pojmenovala Aimee. Viděla ji ovšem jen krátce a než se stihla rozkoukat, držela v ruce adopční dokumenty a musela podepsat, že se vzdává jakýchkoliv práv na svou dceru.

Zranili ji a ponížili, pak ztratili zájem

Jakmile Julie opustila psychiatrickou léčebnu, okamžitě se odstěhovala do New Yorku, pryč od své rodiny. Vzhledem k tomu, že se svou rodinou naprosto ukončila kontakt, bylo celé tohle její mučení naprosto zbytečné. O svou dceru by s tímto přístupem přišli tak, jako tak. Nehledě na to, jestli by odešla s dítětem a nebo bez něj. V novém městě se stala herečkou a o rok později, 1965, měla svatbu s Frankem, její pravou láskou.

Několik let se snažila kontaktovat katolické charitativní organizace a zjistit, jak se její dceři daří. Nikdy jí ale nic neřekli, neměla prostě právo požadovat jakékoliv informace. Co jiného jí zbývalo, než doufat, že její dceru adoptují hodní lidé? Manželé přesto každý rok 19. dubna slavili narozeniny své dcery.

Dívka měla vcelku normální život

Mezitím, co se Julie a Frank snažili žít a pokračovat dále, malá dívka vyrůstala u adoptivní rodiny, kde ji přejmenovali na Kathleen Marie Wisler. I když povětšinu času žila normálně, také si prošla svými tragédiemi. V šesti letech jí totiž umřela adoptivní matka. Otec se ovšem rozhodl v její výchově pokračovat. Nikdy se svou biologickou matku nepokoušela kontaktovat, až do dne, kdy porodila vlastní děti.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Tehdy se v ní něco změnilo a ona se ji snažila najít. Podařilo se jí zjistit jméno a také to, že byla herečka, jež svou kariéru začala v 60. letech. Samozřejmě se k tomu vázala i informace, že jejím mužem byl Frank, tehdy již televizní producent. Napsala jim oběma dopis a od té doby šlo všechno vcelku rychle. Rodiče neváhali ani vteřinu.

„Znovu se cítím jako dcera“

Začali si pravidelně volat přes Skype a samozřejmě se i viděli. „Nikdy jsem si nepředstavovala, že si zase někdy budu připadat jako něčí dcera, o kterou je zájem i starost. Je to ovšem pravdou a mám dva silné a moudré rodiče, kteří mě bezpodmínečně milují. Dělají si starosti, když mé děti onemocní a vždy mi volají jen tak, aby mě slyšeli.“

„Nepotřebují žádný důvod k tomu, aby mě kontaktovali, prostě se mnou chtějí trávit čas.“ vyjádřila se samotná Kathleen. I přes všechny pokusy rodiny Julie o rozdělení této rodiny, mají všichni tři členové pocit, že se nikdy neoddělili. Kathleen dokonce celý příběh sepsala a vydala jej v knižní podobě. Kniha se jmenuje „Secret Storms“, v překladu „Tajné bouře“. Česky ovšem vydaná není.

Jak byste se na místě mladé Julie zachovali vy?

Zdroj: Cosmopolitan