Záhadné kruhy v českých lesích matou houbaře i vědce. Dřív se jim říkalo čarodějnické a měly děsit celé vesnice

Představte si louku po vydatném dešti. V trávě se objeví téměř dokonalý kruh drobných hub, jako by je tam někdo vysázel podle kružítka. Uvnitř kruhu nic, kolem kruhu nic, jen ten prstenec plodnic na obvodu. Kdo to viděl poprvé, pochopí, proč se lidem po staletí ježily vlasy. A kdo to viděl podesáté, pochopí, proč to dodnes nedá spát mykologům. Studie publikovaná 12. srpna 2026 v časopise Royal Society Open Science přinesla nejpřesvědčivější dosavadní vysvětlení: podhoubí špičky obecné v půdě skutečně roste jako otevřený prstenec a plodnice vyrážejí jen na jeho aktivní hraně. Záhada kruhů se tím neuzavřela, ale posunula se z oblasti pověr do oblasti měřitelné biologie.

Čarodějnice tančily, vesnice se bály

V anglické a keltské tradici se kruhům říkalo „fairy rings“, kruhy víl. Lidé věřili, že je v noci vyšlapaly nadpřirozené bytosti při tanci. Germánská verze byla temnější: šlo o „čarodějnické kruhy“, místa sabatu, kde se scházely čarodějnice. Vstoupit dovnitř znamenalo riskovat uvěznění v nekonečném tanci, ztrátu rozumu nebo zneviditelnění. Jak shrnuje britská organizace Woodland Trust, varování před kruhy patřila k nejrozšířenějším venkovským pověrám v celé Evropě.

Na českém venkově se strach z kruhů mísil s praktickou zkušeností houbařů. Česká mykologická společnost ve svém atlasu dokládá špičku obecnou přímo ve spojení s výrazem „čarodějný kruh“, například z Chebska, kde byly kruhy fotograficky zdokumentované v trávě na okraji lesa. Pověra vybledla. Kruhy zůstaly.

Co vlastně roste pod zemí

Viditelné houby jsou jen špička ledovce. Hlavní organismus, mycelium, tedy síť mikroskopických vláken zvaných hyfy, žije v půdě a může tam přetrvávat roky i desetiletí. Švédský výzkumný tým pracoval se dvěma kruhy špičky obecné (Marasmius oreades) a pomocí DNA analýzy půdních vzorků prokázal, že mycelium není rozložené jako plný disk, ale jako otevřený prstenec. Plodnice, to, co houbař vidí a sbírá, vyrůstají právě na vnějším okraji tohoto prstence, na takzvané růstové frontě.

Proč roste jen ven, a ne dovnitř? Autoři studie testovali pět různých hypotéz a nejlépe obstála takzvaná hypotéza přechodného úniku. Zjednodušeně: houba za sebou zanechává podmínky, které brzdí další růst, vyčerpanou organickou hmotu, možná i vlastní metabolické produkty. Jediný směr, kam se může šířit, je ven, do čerstvého substrátu. Mycelium tedy doslova utíká samo před sebou.

Dřívější výzkum stejné uppsalské skupiny sledoval konkrétní kruh od roku 2005. V roce 2017 měl průměr šest metrů, o čtyři roky později už přes osm. Napříč různými druhy a lokalitami jsou ve studiích doložené kruhy staré patnáct až přes pět set let a široké od jednotek metrů po stovky metrů.

Kde na kruhy narazíte v Česku

Špička obecná hluboký les nevyhledává. Její typická stanoviště jsou louky, pastviny, meze, parky, sady, zahrady a travnaté okraje lesů. Podle České mykologické společnosti jde o hojný druh, doložený například z Prahy-Kolovrat, z Chebska nebo ze Středočeského a Ústeckého kraje.

Roste od dubna do listopadu, hlavně po deštích. Právě teď, na přelomu léta a podzimu, je šance na nález kruhu nejvyšší. Poznávací znaky špičky obecné:

• Klobouk 15–50 mm, často se středovým hrbolkem
• Řídké, volné lupeny
• Tuhý, pružný třeň, který se neláme, ale ohýbá
• Bílý výtrusný prach
• Příjemná, lehce hořkomandlová vůně

Kuchařsky se sbírají jen kloboučky, třeň je příliš tuhý. Špička obecná je dokonce uvedená v příloze č. 15 vyhlášky č. 397/2021 Sb. jako volně rostoucí houba určená pro potravinářské využití. To je tvrdý úřední fakt, ne jen lidová tradice.

Kruh neznamená bezpečí

Tady je zásadní upozornění, které žádný článek o houbových kruzích nesmí vynechat: samotný kruhový růst neříká vůbec nic o jedlosti. Kruhově může růst řada druhů, včetně jedovatých. A špička obecná má nebezpečné záměny: Česká mykologická společnost výslovně varuje před záměnou se závojenkami a dalšími drobnějšími druhy, z nichž některé jsou prudce jedovaté.

Kruh je vodítko k hledání, ne k určování. Kdo si není jistý, nesbírá. A kdo sbírá, neměl by brát staré, po dešti „oživené“ plodnice, ty mohou být již v rozkladu, i když vypadají svěže.

Záhada, která se přestěhovala do laboratoře

Největší tajemství houbových kruhů dnes nespočívá v nadpřirozenu. Spočívá v tom, že pod nenápadným prstencem hub v trávě žije geneticky aktivní kolonie, která může být starší než dům, kolem kterého roste. Švédská studie přinesla nejsilnější dosavadní důkaz o mechanismu růstu, ale konkrétní povaha inhibičních faktorů za růstovou hranou zůstává otevřená. Čarodějnice z kruhu zmizely. Otázky v něm zůstaly.