Být rodičem znamená mít starosti až do konce života. A úměrně tomu, jak potomek stárne, roste i závažnost jeho problémů. Vyprávět by o tom mohla čtenářka DámskéhoDeníku sedmašedesátiletá Alena K. z Chomutova. „Na stará kolena se musím starat o svou dospělou dceru i o její děti. Už toho začínám mít po krk. Myslela jsem si, že jsme ji dobře vychovali a připravili na život,“ napsala nám do redakce.

O dceru a vnoučata se museli postarat

Původně se paní Alena těšila na to, jak si s manželem budou užívat důchodu. Domnívala se, že budou odpočívat, věnovat se koníčkům, setkávat se s přáteli a cestovat po výletech. Jejich sny ale vzaly za své. Namísto toho mají na krku svou dceru a vnoučata. „Moje dcera nikdy neměla štěstí na muže. První byl hochštapler, co ji opustil, když s ním otěhotněla, a druhý byl agresivní. Teď ji i s dětmi vyhodil z baráku, který je jeho,“ uvedla čtenářka.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Na ulici nemohla svou dceru a tři vnoučata paní Alena nechat. Přestože s manželem žijí ve třípokojovém bytě, byli ochotní se uskromnit. „Když mi celá zoufalá zavolala, řekla jsem, že jim samozřejmě pomůžeme. Že u nás mohou bydlet, dokud se nepostaví zpátky na nohy. Vždyť šlo o naše dítě a vnoučata,“ popisuje čtenářka. Od té doby uplynuly už dva roky a oni stále žijí v provizoriu.

„Své vnučky i dceru miluju, ale už je mi z nich zle, chci svůj klid,“ říká několikanásobná babička

Zoufalí prarodiče jsou v pasti

Oba prarodiče se v podstatě nonstop starají o svá tři vnoučata. Oba chodí do práce, i když by už nemuseli. A když se vrátí domů, čeká je druhá směna. „Abychom se nějak uživili, musíme si v důchodu přivydělávat. Nejhorší je, že dcera svou situaci nijak neřeší a spoléhá, že se postaráme my. Když se vrátím domů, je tam nepořádek a chaos. Dcera není schopná se postarat ani o děti. Je nás v bytě šest a už je to neúnosné,“ postěžovala si paní Alena.

iZdroj fotografie: Depositphotos

„Svá vnoučata už nemůžu vystát. Dcera mi je vnutila, aniž by mi o tom řekla,“ píše paní Milada (76)

Na svou dceru manželé opakovaně naléhali, aby si našla práci a bydlení, ale zatím se to míjelo účinkem. Přestože ji i vnoučata mají velmi rádi, cítí se v pasti. „Pro vnoučata bych udělala první poslední, ale co je moc, to je moc. V tomhle mě pochopí každá babička. Už na to prostě nemáme sílu. Nevíme si rady, co udělat. Nemůžeme je prostě vyhodit,“ napsala závěrem zoufalá paní Alena.