Vychovávat dítě je obzvlášť složité, když se o něj stará jen jeden z rodičů. Pokud je navíc postižené, je to extrémně náročný úkol. Své o tom ví matka dvou ratolestí ve věku 7 a 12 let, která přišla o manžela. Po třech letech, kdy se ze všech sil snažila být dobrým rodičem, jí už ale došly síly. Zoufalá žena se proto rozhodla svěřit těžce postiženého syna do ústavní péče. „Nelituji toho. Chci zapomenout, že existuje,“ cituje ženu web Mirror.

Postižení miminka bylo horší, než očekávali

Na výchovu dětí zůstala sama poté, co manžel utrpěl smrtelný pracovní úraz. Byl přepracovaný, protože potřebovali peníze na terapii pro syna, vyčerpaný z extrémně náročné péče o něj i zoufalý z bezvýchodné situace, ve které rodina byla. „Když jsem byla těhotná, řekli nám, že syn bude mít Downův syndrom. Zvládli bychom to. Ale ukázalo se, že jeho porucha je horší. Nezdá se, že by kdy nabyl vědomí. Má zavřené oči, nereaguje na hluk, dotek ani bolest,“ vysvětluje matka.

Manžel jí nechal na krku postiženou dceru a zmizel. „Když zjistil, že se nikdy nevyléčí, vzdal to,“ vzpomíná žena

Postižený syn vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči. „Není schopen ničeho. Je krmený hadičkami a napojený na kyslík. Je v plenkách a bude v nich navždy. Nevydává žádné zvuky a nepokouší se komunikovat. Ani jako miminko nikdy pořádně neplakal,“ svěřila se webu unavená žena a s brutální upřímností dodala: „Nemám postižené dítě, já nemám dítě. Je mi líto, že se mi to stalo. Tahle „věc“ mi zabírá 200 % času a nic nedělá.“

Kvůli bratrovi nemá rodiče ani kamarády

Příchod postiženého dítěte na svět měl drtivý dopad na chod celé rodiny. Přestože rodičům pomáhala pečovatelka, byli v permanentním zápřahu. Po smrti manžela byla žena na všechno sama a jeden incident ji přiměl si uvědomit, jak moc zanedbává dvanáctiletou dceru. „Slyšela jsem nějaký hluk z pokoje a uviděla jsem dceru, jak na syna křičí, že kvůli němu nemá mámu a tátu ani kamarády, že nemůže sportovat a bavit se. Křičela na něj, že doufá, že umře,“ cituje matku web DailyRecord.

Byla zaskočená, ale nic neudělala. „Místo toho, abych se zděsila, jen jsem se dívala. Syn nereagoval. Žádné známky bolesti, strachu nebo rozrušení. Sice dýchá, ale není naživu. Neví, kdo jsem. Neví, kdo je jeho sestra. Neví, kde je. Nemá osobnost a asi ani povědomí, že žije. Proto jsem se rozhodla dát ho do ústavního zařízení,“ uvedla matka s tím, že svého rozhodnutí nelituje. Kdyby věděla, jaké dítě porodí, těhotenství by přerušila.