Každý den před jeho pizzerií sedával muž s fotografií v ruce. Když se dali konečně do řeči, poznal jeho dojemný životní příběh

Smrt je nepříjemnou událostí v životě každého člověka. I když sám člověk nikdy neví, kdy umře, několikrát v životě se mu stane, že někdo z jeho přátel nebo příbuzných zemře a on se poté musí vyrovnat s jeho ztrátou. Někteří lidé truchlí tak, že neustále vzpomínají to, co se zesnulým zažili, chodí na místa, kam chodili spolu, nebo jej často navštěvuje na hřbitově. Tento muž chodil každý den k jezeru a s sebou si nosil fotografii. Majitel pizzerie, která bylo přímo před jezerem, se ho ale jednoho dne přišel zeptat, co tam vlastně chodí dělat.

Je normální truchlit

Člověk si musí po ztrátě blízké osoby projít několika fázemi truchlení, ale nikdy nesmí zapomínat na to, že bolest, kterou zažívá, je pouze známka toho, že danou osobu měl opravdu rád a záleželo mu na ní. Jakmile tedy daná osoba bude chtít plakat, je lepší se vyplakat, než v sobě emoce ukrývat a trápit se. Časem zjistíte, že je vám lépe a už se nebudete tolik trápit. V každém případě můžete za danou osobou neustále docházet alespoň k jejímu hrobu a vždy s sebou donést něco, čím hrob ozdobíte.

Majitel pizzerie si všiml muže u jezera

Josef je majitelem pizzerie, kterou nedávno postavil nedaleko jezera, a díky tomu, že v restauraci nechal udělat velká prosklená okna, má na jezero krásný výhled. Jednoho dne si ale všimnul, že k jezeru chodí každý den starší muž, který si s sebou přinese vždy fotografii. „Jsem každý den v kontaktu se zákazníky a procházím se po pizzerii, jednoho dne jsem si ale uvědomil, že k jezeru chodí každý den starší muž, a začalo mě postupem času zajímat proč.“ Sdělil Josef a pustil se do vyprávění toho, co se dozvěděl.

Josef zašel za seniorem k jezeru

„Protože jsem měl jeden den více času a nepřišlo velké množství zákazníků, vydal jsem se za mužem, který zrovna usedl k jezeru a vedle sebe něco položil. Jakmile jsem se přiblížil, viděl jsem, že se jedná o rámeček. Když jsem přistoupil k muži, představil jsem se mu a zeptal jsem se, jestli můžu vědět, kdo je osoba na dané fotografii. Tento muž se mi představil jako Václav a sdělil mi, že na fotografii je jeho žena, která umřela na rakovinu. Dále mi přišlo hloupé se ptát, ale Václav se sám rozmluvil.“ Josef také dodal, že na Václavovi bylo vidět, že si chce s někým popovídat.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Václav chodil vzpomínat na manželku

„Václav byl sdílný a sympatický člověk. Na nějakou dobu jsem si sedl vedle něj a poslouchal, co mi vypráví. Začal tím, že se s manželkou Ivanou seznámil v době, když jim oběma bylo pouhých 17 let. Rodiče jeho zesnulé ženy jejich vztah neschvalovali, ale jejich láska byla silnější a vztah si udrželi i přes nesouhlas ostatních. Po 2 letech Ivana otěhotněla, a proto ji Václav požádal o ruku. Konala se svatba, později se narodila jejich dcera a žili šťastně. Před 6 měsíci ale Ivana zemřela, kvůli rakovině, která ji dlouho trápila,“ sdělil Josef a pokračoval s vyprávěním.

„Dále jsem se od Václava dozvěděl, že Ivanka mu hodně chybí a stále na ni vzpomíná. Fotografii, kterou má vedle sebe u jezera, nosí s sebou, jelikož s Ivankou chodili každý den k jezeru a společně pozorovali západ slunce.“ Josef poté dodal, že si u Václavova vyprávění všiml, že mu tečou slzy po tvářích, a bylo mu tohoto muže velmi líto. Zároveň si ale uvědomil, že podobných mužů, kteří umí ukázat své emoce, je velmi málo. Vzal si tedy z Václava příklad a pokusí se, aby byl pro svou ženu stejně dobrým manželem.