Matka zaslechla rozhovor dětí na hřišti a zděsila se: „Jak mohou být tak odporně zlé?“

Děti dokážou být někdy kruté. Zpravidla se však jejich nevhodné chování opomíjí, protože častým argumentem bývá, že v určitém věku nemusí mít ze svého chování a z toho, co říkají, rozum. V takovou chvíli je však na rodičích, aby jim vše vysvětlili a podobné situace se již neopakovaly. Velice nepříjemnou zkušenost má naše čtenářka paní Zuzana Nová z Hradce Králové. Celý incident nám popsala v e-mailu zaslaném do redakce. Na dětském hřišti, kam vzala svého syna, se setkala s ostatními dětmi ve věku asi 10 let. Jejich chování jí vehnalo slzy do očí.

Maminka nevěřila svým vlastním očím

Chlapec jménem Honzík je dítě se zdravotním postižením, které žije ve svém vlastním světě. Často mu není rozumět, některá složitá slova nahrazuje anglickými výrazy a jeho celkové chování se odlišuje od jeho vrstevníků. To ale neznamená, že by byl zlý. Je jiný než ostatní, ale je to společenský, hodný chlapec, který touží po kamarádech jako jiné děti.

Když s ním jeho maminka jednoho dne vyrazila na dětské hřiště, potkala skupinku dětí kolem 10 let věku, které projevily zájem si s Honzíkem hrát. Paní Zuzana byla nadšená, že bude mít její syn nové kamarády, ale brzy se její radost rozplynula. Ostatní děti nevěděly, že kousek opodál sedí Honzíkova maminka, tudíž si nedávaly pozor na pusu. Chlapce oslovovaly „ten hloupý pitomec“. Chtěly, aby je Honzík sledoval, a pak mu utekly.

Maminka byla rozhodnutá se synem okamžitě odejít

„Byla jsem v šoku. Ztuhla jsem a do mozku se mi nahrnula krev. Honzík nechápal, že jsou na něj ostatní děti zlé, myslel si, že si spolu jen hrají. Běžel tedy za nimi se šťastným výrazem ve tváři, ale když jsem slyšela, že ho nazývají idiotem, moje srdce se rozbilo na milion kousků,“ vzpomíná rozrušená maminka. Takové situace ale bohužel nejsou ojedinělé, šikana a vyčleňování postižených dětí – a nejen jich – z kolektivu, především ve školách, se děje dnes a denně, o čemž pojednává diplomová práce Bc. Jiřiny Krejčové z Univerzity Hradce Králové.

iZdroj fotografie: Freepik

Paní Zuzana nám svou zkušenost zaslala do redakce poté, co si na našem webu přečetla několik podobných příběhů. Chtěla upozornit na tuto problematiku, která je bohužel na denním pořádku. Snažně prosí ostatní rodiče, aby se věnovali svým dětem a mluvili s nimi o tom, že některé děti mohou být jiné a že takové chování, jaké zažila ona, je nepřípustné a může skutečně ublížit. To neplatí jen pro děti. Své chování vůči „odlišným jedincům“ by měli přehodnotit i dospělí, jak bylo uvedeno v článku s podobnou tematikou na DamskyDenik.cz.

Paní Zuzana je stále v šoku z toho, čeho byla na dětském hřišti svědkem. Sama sebe se ptá, zdali mohla udělat víc než jen vzít syna z hřiště pryč. „Měla jsem nějak reagovat? Ale jak? Udělat povyk? S rodiči? Kdykoli začnu být nervózní, Honzík se bojí. V tu chvíli jsem ho jen chtěla vzít co nejrychleji pryč z hřiště. Nechápu, jak mohou být děti ve věku kolem 10 let tak neskutečně zlé. Bezmoc, hrůza, vztek, v hlavě mám od každého trochu.“

iZdroj fotografie: Freepik

Proč se paní Zuzana rozhodla svůj příběh sdílet s ostatními? Chtěla poukázat na problematiku začlenění postižených dětí do kolektivu, ať už na dětském hřišti, nebo ve školách. Vinu však nehází na samotné děti, ale na jejich rodiče. Je potřeba si na své děti udělat čas a vysvětlit jim, jaké chování je dobré a které je to špatné. Stejně tak pamatujte na to, že matka s otcem jdou příkladem, děti kopírují vzorce chování, které vidí kolem sebe, jak ostatně zmínil i web iDNES.cz. Děti do 7 let věku vše, co vidí kolem sebe, nasávají jako houba.