Libor prožil většinu života po boku jediné ženy. Když se však jejich manželství rozpadlo, zůstala mu po dvaceti společných letech jen prázdná domácnost a nevyřčený smutek. Děti nikdy neměli, a tak na něj po rozvodu dopadla tíha samoty mnohem silněji, než čekal. S přibývajícími roky se navíc jeho okruh blízkých stále zmenšoval a dnes má pocit, že kdyby jednoho dne zničehonic zmizel, nikdo by si toho ani nevšiml. 

Odchod partnerky a bolest, která nekončí

Libor se rozvedl ve čtyřiačtyřiceti letech, když jeho žena podlehla dlouhodobému stresu i vlastní nespokojenosti. „Všechno jsi pokazil a zničil pitím,“ říkávala prý kdysi jeho bývalá manželka. Poslední rok jejich vztahu tak nebyl než sdílením jednoho bytu bez lásky a bez budoucnosti. Když se poté žena odstěhovala, Libora čekaly dva těžké roky plné prázdných večerů a antidepresiv. Přestože ho později prosila, aby se pokusil začít znovu, a přiznala, že vina byla i na její straně, nedokázal zapomenout na bolest, která se mezi ně postupně vkradla. 

„Když jsem viděla, jak kamarádka myje nádobí, chtělo se mi zvracet,“ říká Jana. Názor si musí udělat každý sám

Přesto ale doufal, že se časem objeví někdo nový. Jenže kolem padesátky už lidé nehledají stejné věci – a muži i ženy po vztazích často míří jinam. Jedna jeho známost skončila slovy, která ho dodnes bodají: „Jsi příliš sám! Nemáš děti, o nikoho se nestaráš, bojím se, že by ses na mě moc upnul.“ Libor nicméně přiznal, že samota mu nějakou dobu vyhovovala. Nemusel se vracet domů dřív, nemusel se nikomu zpovídat. Vztah s bývalou ženou se navíc později uklidnil, a dokud žila, zůstali v kontaktu. Po její smrti ale přišlo další hluboké ticho.

Stárnutí přináší smutek i prázdné dny

Libor navíc přišel o otce a později i o matku, načež si uvědomil, že už nad ním nikdo nebdí. Ztráta rodičů ho zasáhla mnohem silněji, než čekal. „Doslova mě zaplavil pocit, že nikomu nechybím. Když se rozhodnu, že nebudu nikomu volat, uběhne týden a telefon se nerozsvítí,“ říká tiše. Má sice staršího bratra, ale ten žije svůj rušný rodinný život a na jeho pocity příliš neslyší. Když se mu Libor někdy svěří, odpovídá jen: „O samotě žije spousta lidí, zvykej si.“ Jenže Libor potřebuje víc než pouhé rady – potřebuje, aby si ho někdo vyslechl.

8letý chlapec si chtěl sám vydělat na invalidní vozík. Proto napsal a ilustroval vlastní knihu příběhů

iZdroj fotografie: iStock

Nyní se ale Libor rozhodl, že ho samota nesmí úplně pohltit. V práci, kam stále dochází, má kolem sebe příjemný kolektiv a rutina mu pomáhá překonat zlé myšlenky. Letos si dokonce pořídil malou zahrádku na okraji města. Někteří se mu smáli, ale pro něj je to útočiště. „Je to můj nejmilejší koníček. Na zahradě jsem od pátku do neděle a je mi tam dobře,“ přiznává. Také čte knihy, chodí na procházky a učí se žít sám se sebou. Obklopuje se přitom lidmi, kteří mu rozumí, ale své trápení sdílí jen s těmi nejbližšími, aby je nezatěžoval.