Když mluvil Nicholson nebo Hopkins, byl to jeho hlas. Legendární dabér zemřel, namluvil přes 1 400 rolí

Zprávu o jeho smrti zveřejnil ve středu 22. července jeho kolega Peter Flechtner na Instagramu. Označil Kerzela za mentora, přítele a skvělého člověka a připomněl i jeho hereckou školu, kterou vedl společně s Marií Körberovou. Příčina ani místo úmrtí zveřejněny nebyly. Přesto se během hodin rozjela vlna reakcí, která ukázala něco podstatného: lidé si okamžitě vybavili hlas, i když jméno Joachim Kerzel slyšeli mnozí poprvé.

Hlas, který diváci znali, aniž věděli čí je

Kerzel se narodil 10. prosince 1941, herectví vystudoval v Hannoveru v letech 1963–1966. Začínal na jevišti, hrál mimo jiné v berlínském Theater am Kurfürstendamm, a k dabingu se profesně přesunul až v osmdesátých letech. Od té chvíle ale jeho kariéra nabrala rozměr, který z něj udělal jednu z nejcitovanějších postav německého synchronu.

Podle databáze Sprecherdatei namluvil 1 378 synchronních rolí. Mediální a archivní zdroje pracují s formulací „více než 1 400″. Ať už je přesné číslo jakékoli, řadí ho to mezi absolutní elitu oboru, vedle Christiana Rodeho s 1 880 rolemi nebo Thomase Danneberga s 1 558. Kerzel ale nebyl jen číslo v tabulce. Od začátku devadesátých let namluvil stovky německých kinotrailerů, takže jeho hlas zněl z kin ještě dřív, než film vůbec začal. Právě proto působil tak všudypřítomně, i když jeho tvář zůstávala neviditelná.

Nicholson a Hopkins, ale ne ve všech filmech

Veřejná zkratka říká, že Kerzel „byl hlasem Nicholsona a Hopkinse“. Je to pravda, ale s nuancí, kterou si žánr dabingu zaslouží.

U Jacka Nicholsona nebyl Kerzel prvním hlasem. Před ním dominoval Manfred Schott, a teprve po Schottově smrti Kerzel převzal většinu rolí. Doloženy jsou mimo jiné filmy O Schmidtovi, Než si řekneme sbohem nebo Skrz naskrz. Za dabování Nicholsona v O Schmidtovi získal v roce 2003 Deutscher Preis für Synchron.

U Anthonyho Hopkinse je situace podobná. Kerzel se stal převládajícím hlasem hlavně v pozdějších dekádách, daboval ho v Hannibalovi, Rudém drakovi, Thorovi nebo Dokonalém zločinu. Ale v jednom z nejslavnějších Hopkinsových filmů vůbec, Mlčení jehňátek, mluví Hannibala Lectera Rolf Schult. Ani „stálý hlas“ v dabingu totiž neznamená absolutní výlučnost. Obsazení se řeší projekt po projektu, rozhoduje synchronní režie a nahrávací vedení podle charakteru postavy, dostupnosti a celkového zvuku lokální verze.

Proč si pamatujeme hlas, ale ne jméno

Dabér je ze své podstaty člověk za obrazem. Divák sleduje Nicholsonovu mimiku, Hopkinsův pohled, a hlas, který slyší, automaticky přiřadí herci na plátně. Kerzel tuhle iluzi budoval čtyřicet let. Budoval ji tak dokonale, že jeho vlastní identita v ní zmizela.

V roce 2020 dostal Synchronpreis „Die Stimme“ v rámci Deutscher Schauspielpreis, celoživotní ocenění za práci, která definovala zvuk německého kina pro celou generaci. Nešlo jen o oblíbený hlas. Šlo o profesně uznávanou osobnost, která pomáhala vytvářet německou identitu hollywoodských hvězd.

Co bude dál

Žádný oficiální nástupce oznámen nebyl a podle současných oborových principů se ani hledat nebude, alespoň ne jako mechanická kopie Kerzelova hlasu. Hotové dabingy starších filmů zůstávají beze změny. Nová volba přijde až s novým projektem a bude záležet na rozhodnutí synchronní režie, ne na „dědickém právu na hlas“.

U Hopkinse, který stále natáčí, je to otázka blízké budoucnosti. U Nicholsona, který se z veřejného života stáhl, se týká spíš archivních a katalogových titulů. V obou případech ale platí totéž: funkci nahradit lze, identický otisk hlasu prakticky ne. Joachim Kerzel odešel a s ním i kus zvuku, který miliony diváků považovaly za samozřejmost, tak samozřejmou, že jim nikdy nepřišlo ptát se, komu patří.