Každé ráno v pět vstávám a procházím popelnice. Za měsíc díky tomu vydělám víc než kamarádka v kanceláři

Budík mi zvoní v pět a většinou vstanu hned napoprvé, protože když to zaspím, svoz už bývá na cestě a já přijdu o nejlepší čas. Po rozchodu jsem zůstala sama v nájmu na velkém sídlišti a musela jsem rychle řešit, jak utáhnout výdaje, abych nebyla pořád v mínusu. Nechtěla jsem být závislá na jedné brigádě, kde mi někdo na poslední chvíli zruší směnu nebo mi opozdí peníze. Tohle mi začalo dávat smysl hlavně proto, že si to řídím sama. Už přesně vím, které kontejnery má cenu projít, protože se kolem nich častěji objevují věci po vyklízení bytů. Ze začátku jsem se za to hodně styděla. Měla jsem pocit, že když mě někdo uvidí, budu si připadat úplně trapně. Jenže ráno je většinou klid, lidi spěchají jinam a ve skutečnosti mě skoro nikdo neřeší.

Co má cenu vzít a co nechat být

Nechodím od jednoho kontejneru ke druhému bez rozmyslu a nelezu do nich po hlavě. To bych ani nechtěla a hlavně by to bylo zbytečné. Kouknu se hlavně nahoru a kolem, jestli někde neleží kabely, kovové části, nářadí nebo něco, co je viditelně ještě použitelné. Beru jen to, co má smysl odnést. Když si člověk začne tahat domů každou blbost, brzy se mu to vymkne a místo peněz má akorát plný byt nepořádku. Takhle mám ranní kolečko docela rychle hotové a nejsem už po šesté unavená, jako bych měla půl dne za sebou. Postupem času jsem si nastavila, co beru a co ne, a hodně mi to šetří síly i čas.

To ráno jsem měla docela štěstí. U jednoho stanoviště byly dvě tašky plné kabelů, o kus dál kovový stojan a vedle papíru malá lampa bez žárovky. Na první pohled nevypadala rozbitě, jen zaprášeně, tak jsem ji vzala taky. Věci si třídím už venku, hned jak je najdu. Kabely zvlášť, kov zvlášť a bokem to, co bych mohla doma očistit a nabídnout dál. Dělám to schválně hned, protože jakmile si přinesu domů směs všeho možného, začne se to kupit a člověk pak neví, co s čím. Takhle mám jasno už při cestě domů. Není to o náhodě nebo o tom, že jednou za čas narazím na něco dražšího. Mně funguje hlavně to, že mám systém a držím se ho.

Kdy je vidět, že to celé funguje

Po osmé jsem sedla na autobus a jela se stojanem, kovem a kabely do sběrny. Už mě tam znají od vidění, takže to proběhne rychle. Vysypu, co vezu, oni to zváží, a já hned vidím, jak si ten den stojím. Peníze mi posílají na účet, což mi vyhovuje, protože v tom mám přehled. Někdy je to částka, ze které nikdo neomdlí, ale důležité je, že když takhle chodím skoro denně, začne se to sčítat víc, než by člověk čekal. Právě tenhle okamžitý výsledek je pro mě důležitý. Nečekám měsíc, abych zjistila, jestli to celé mělo smysl. Vidím to skoro hned a vím, s čím můžu počítat.

Doma jsem pak lampu otřela, dala do ní žárovku a normálně se rozsvítila. To je přesně ten typ věcí, který dělá největší rozdíl. Ze samotného kovu bych se na zajímavější součet nedostala, ale když se k tomu přidají použitelné věci, začne to fungovat jinak. Lampu jsem vyfotila a dala ji dál za pár stovek. Stejně prodávám i jiné věci, které lidé vyhodí a mně ještě přijdou úplně v pořádku nebo jim stačí malá úprava. Není to žádný zlatý důl a rozhodně se z toho nestalo něco, na čem bych zbohatla. Spíš jsem se naučila být pravidelná a mít oko na to, co ještě má cenu a co už je jen odpad.

Odpoledne jsem si sedla k sešitu a zapsala si, kolik přišlo ze sběrny a kolik z prodaných věcí. Píšu si to poctivě, jinak bych měla pocit, že se v tom ztrácím a jen odhaduju. Zrovna mi do toho psala kamarádka, která dělá na recepci v malé kanceláři, že zase měla přesčasy. Když jsem pak sečetla minulý měsíc, vyšlo mi, že jsem byla zhruba o něco výš než ona. A poprvé jsem si to přiznala bez toho, abych to hned zlehčovala nebo se omlouvala. Dlouho jsem měla pocit, že to, co dělám, musím nějak obhájit, protože to nezní hezky a lidi si pod tím představí všechno možné. Jenže mě to reálně živí, platím z toho nájem a běžné věci kolem domácnosti. To je pro mě dneska podstatnější než to, jak to zní, když to řeknu nahlas.