V dopise se paní Zdenka svěřuje se svým trápením, které prožívá už nějaký čas. Všichni na ni zapomněli, je pro ně již nadbytečná.
Největší dar v životě, jaký může člověk mít, je rodina. Když drží pospolu, vše se zdá být snazší a zvládnutelnější. Často se ale stává, že si potomci najdou partnery, narodí se jim děti a na své rodiče již nemají tolik času. Ti se pak cítí osamělí a odstrčení. Je třeba si uvědomit, že staří lidé už nemají kolem sebe tolik přátel jako kdysi, proto je jejich jediným štěstím právě rodina. Radují se z vnoučat, pravnoučat a chtějí s nimi trávit čas. Paní Zdenka Prachovská z Vysočiny se v dopise nedávno zaslaném do redakce svěřila se svým příběhem.
Všichni na ni zapomněli
„Mám za sebou osamělé svátky,“ začala svůj dopis paní Prachovská, které před šesti lety zemřel její milovaný manžel Milan. Byl to úžasný a obětavý člověk. Měl velmi dobrou práci, při níž získával důležité kontakty. Měli proto spoustu známých, někteří z nich jsou opravdu vlivní lidé. Proto když někdo potřeboval s čímkoli pomoci, Milan neváhal, obvolal ty správné lidi a situaci vyřešil. Tito manželé byli velmi šťastní a vychovávali svou dceru, kterou vedli k zodpovědnosti a samostatnosti.
Paní Prachovskou a jejího muže neustále někdo zval na různé návštěvy a akce. Byli velmi oblíbení, ovšem jak po manželově smrti zjistila, tito přátelé se s nimi bavili především proto, aby měli k dispozici pana Milana. Když zemřel, jejich zájem najednou opadl a na osamělou vdovu všichni zapomněli. Proto byla ráda, že má alespoň svou dceru, která měla dvě děti. Paní Prachovská je ráda hlídala a podnikala s nimi různé výlety.
Když jí dcera oznámila, že neplánovaně otěhotněla potřetí, domluvili se, že se přestěhuje k nim, aby se mohla o svá vnoučata starat na plný úvazek.
Na Vánoce zůstala úplně sama
Když děti povyrostly, vrátila se paní Prachovská zpět k sobě domů, ale když mohla, brala si vnoučátka na hlídání. Celý rok šetřila, aby mohla na Vánoce připravit bohatou večeři, nakoupit dárky a pozvat svou dceru s rodinou k sobě domů. Cítila se tak potřebná a její samotu to alespoň na chvíli zahnalo. Tuto tradici dodržovali několik let, avšak loňské vánoční svátky byly jiné. Paní Prachovská zůstala úplně sama. Nevzpomněli si na ni známí, manželovi přátelé ani nikdo jiný.
Týden před Vánoci jí zavolala dcera a řekla jí: „Letos budeš svátky trávit u tety, protože jedeme na hory.“ Paní Prachovská zprvu nechápala, jak to myslí, ale ta jí to hned vysvětlila. Řekla jí, že se s třemi dalšími rodinami dohodli, že pojedou lyžovat. Když matka odvětila, že má našetřeno, takže by mohla jet s nimi, řekla jí dcera, že její známí by se v její společnosti nejspíš cítili špatně. Jsou totiž mladí, jedou si tam odpočinout, pobavit se, a navíc jejich děti jsou v podobném věku, takže si spolu rozumí, tudíž žádné hlídání nepotřebují. V tu chvíli si paní Prachovská uvědomila, že je již nadbytečná.
Trávit Vánoce u své sestry nechtěla, protože ta má také svou rodinu, děti, vnoučata, nechtěla tam tedy překážet. Cítila se opuštěná jako zbytečná a nepotřebná věc. Snažila se dceru pochopit, ale nedokázala to. Ukázalo se, že s ní již čas trávit nepotřebuje. Když jí matka hlídala děti, byla užitečná. Teď ji již ale nezajímá, jak se žena cítí, jak trávila čas o svátcích. Nepřemýšlí nad tím, že matce chybí, že babička postrádá svá vnoučata a potřebuje je vidět. „Je to pro mě velmi smutné, možná jsem jen přecitlivělá, ale moc mi to ubližuje,“ ukončila svůj dopis paní Prachovská.